Novinové titulky z poslední doby hovoří jasně. Hlavním tématem je nedostatek vody a velké sucho, a to nejen po celé České republice, ale i ve většině států Evropy. Vtipálkové tvrdí, že imigranti z Afriky přivezli do Evropy i vlastní saharské podnebí, aby jim zde nebylo zima.
Potoky i potůčky letos vysýchají, velké řeky mají minimální průtok, takže je mnohdy můžeme i přebrodit. Dlouhotrvající sucho sužuje už všechny kraje v republice. Vysychají vodní toky i studny, v rybnících hynou ryby a zemědělci nemají dost krmiva pro zvířata. Druhá sklizeň sena, obvyklé „otavy“, se letos nekoná. Nic neroste, je sucho. A déšť nepřichází.
V tisku běží polemika, kde se stala chyba, že v zemi, z které odtékají řeky do třech moří, je nedostatek povrchové i podzemní vody. V minulosti byly prováděny velkoplošné meliorace polí i luk, rozorávaly se meze, rušily polní remízky i aleje, vysoušely se mokřady, narovnávaly se toky potoků i řek a rušily se malé i velké rybníky. Oproti 18. století máme o dvě třetiny rybníků v dnešní krajině méně. Dělalo se vše pro to, aby voda z krajiny rychle odtekla. To ještě bývaly zimy se sněhem a závějemi, takže vody bylo vždy dostatek, ale v posledních létech už za sněhem musíme většinou jet do hor. Ať si to přejeme či nepřejeme, tak skutečnost je taková, že klimatické změny jsou tady. Letošní rok je čtvrtým v řadě, kdy v zimě v nížinách nenapadl téměř žádný sníh a průměrné teploty se zvyšují. Důsledkem je vysychající krajina, potoky bez vody a schnoucí lesy, ve kterých i zdravé smrky napadá kůrovec.
Situace je tak vážná, že k 16. srpnu letošního roku vydalo 57 úřadů obcí s rozšířenou působností výzvy k omezení s nakládáním vodou, což obnáší zákaz napouštění domácích bazenů či zalévání zahrad z veřejných vodních zdrojů!
Voda se tak pomalu a jistě stala strategickou surovinou, neboť nafty se nikdo z nás nenapije. A tak se vědátoři, agronomové i samostatní hosporáři pomalu vracejí ke zkušenostem předků.
V novinách se dočítám, že Povodí Moravy hodlá realizovat projekt Dyje 2020, což je opětovné otevření a zapojení dnes slepých říčních ramen do vodního toku, který byl v minulosti narovnán, neboť lužní lesy pod Lanžhotem dnes mají nedostatek vody.
Další titulek hlásá, že vláda chce kvůli suchu obnovovat rybníky, sázet zeleň a omezit mytí aut. Zavádí se program „Dešťovka“, kdy vláda přispívá na budování domácích záchytných nádrží na zachycení dešťové vody pro zálivku zahrad. Na výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích prezident republiky Miloš Zeman oznámil, že v parku v Lánech nechal vyčistit a obnovit malý rybníček a k podobnému konání vyzval i další hospodáře, kteří na svých pozemcích měli v minulosti rybníky či malé vodní nádrže.
V České republice je vytipováno cca 66 míst, kde by v budoucnu mohly stát větší i menší vodní nádrže. V současnosti se uvažuje o výstavbě pěti vodních nádrží, ale obce v okolí jejich výstavby se mnohdy jejich výstavbě brání. Přitom poslední vodní přehrada byla v České republice dokončena údajně pře 23 roky. A vodu je potřeba v krajině zadržet. V horách a v lesích je nutné budovat malé horské nádrže na zachycení vody a zmírnění povodňových škod, čehož by se měly ujmout Lesy České republiky. Zároveň je nutné dokončit plánovaná protipovodňová opatření, zejména na střední Moravě, aby obce, jako např. Troubky v Přerovském okrese, byly ochráněny před velkou vodou. Rovněž je potřeba vybudovat záchytné poldry, zejména v Pomoraví, aby velká voda neohrozila obce a města, např. Olomouc, jak se to stalo již v minulosti. Do popředí zájmu se znovu dostává myšlenka vybudování kanálu Dunaj – Odra – Labe, který by, mimo jiné, přivedl vodu na jižní Moravu.
Bohumír Janský, geograf a hydrolog, profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze říká. V boji se suchem by se Češi, Moravané a Slezané měli vrátit k osvědčeným postupům svých předků. Kromě budování nových nádrží, je potřeba obnovit zaniklé menší rybníky, malé horské a lesní vodní nádrže a změnit přístup k obdělávání zemědělské půdy. Také je potřeba na svažitých terénech obnovit meze a polní remízky, a tam kde je to vhodné a možné, znovu obnovit údolní mokřady, které vždy byly zásobárnou vody v krajině, a také domovem mnoha drobných živočichů i hmyzu. Velkou zásobárnou vody bývaly louky a zemědělská půda. Dnešní monokultury kukuřice a řepky olejné nedokážou zachytit dešťovou vodu. Ta steče do údolí a většinou odnese spoustu orné půdy. Oproti minulosti máme snížené stavy hovězího dobytka, a tak na polích schází chlévská mrva, která v půdě přispívá k tvorbě humusu, který má jímavou vlastnost zadržet vodu. Težké zemědělské stroje hutní ornici, která, když je pouze podmítnuta, nedokáže zadržet větší množství vody. Proto je potřeba provádět hlubokou orbu a pole hnojit organickými hnojivy.
Klimatologové nám předpovídají, že za cca 20 let zde bude panovat středomořské klima, se všemi plusy i mínusy. Přitom zemědělská půda je dnes v České republice předmětem spekulativních nákupů. Denně u nás mizí mnoho hektarů orné půdy pod nově budovanými parkovišti, továrními halami a logistickými sklady. Podle pedologa Jana Vopravila z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy denně v České republice mizí cca 15 hektarů zemědělské půdy, z toho polovina pro zástavbu. Než stále zabírat ornou půdu, je nutné motivovat investory, aby stavěli v tzv. „brownfieldech“, t.j. v opuštěných průmyslových nebo zaniklých zemědělských areálech. Proto je nutné zákonem ochránit nejen vodní zdroje, ale také zemědělskou půdu, která si jako neobnovitelný zdroj zaslouží důkladnou ochranu. V zájmu budoucích generací je to dnes více jak nutné!
Menu
