POLITIKA JE PRO MĚ

URČITOU FORMOU TERAPIE

Voda už je strategická surovina.

Když jsme před lety slyšeli informaci, že voda se bude v budoucnosti prodávat v obchodech, tak

jsme tomu ani nechtěli věřit. Na venkově měl každý svoji studnu a ve městech tekla voda z

vodovodu. Za kubík vody jsme tehdy platili 60 haléřů a za stočné 20 haléřů. Tak proč ji kupovat?

Za pár let bylo všechno jinak. Cena vodného a stočného se dnes v mnoha okresech blíží k hranici

90 Kč za kubík vody a v některých okresech ji už překročili.

V obchodních řetězcích v současnosti kupujeme vodu balenou a můžeme si dokonce vybrat, od

které firmy si ji koupíme. Většina vesnic je již napojena na obecní vodovody, takže dnes i na

venkově pijeme chlorovanou vodu z vodovodů. Přitom již víme, že příliš velké množství chloru ve

vodě je zdraví škodlivé.

Voda vhodná pro kojence je dnes ve většině vodovodů vzácností neboť tyto překračují povolený

obsah dusičnanů. Proto ji kupujeme balenou v obchodních řetězcích. Přitom není zcela jisté, zda

umělé plastové láhve, v kterých se voda prodává, jsou pro zdraví dětí neškodné.

Po plošných melioracích polí a regulacích toků, které byly v Čechách, na Moravě i ve Slezsku v

minulosti prováděny, dnes mizí voda z krajiny. Téměř na celém území České republiky máme

deficit nasycenosti podzemních vod. Zmizely remízky a meze mezi poli a s nimi i drobná pernatá

zvěř jako křepelky, koroptve a bažanti. Vidět dnes v poli běhat zajíce je téměř zázrak. Scelováním

lánů jsme jim zničili přirozené prostředí pro jejich rozvoj.

Vysušili jsme mokřady, narovnali toky a zrušili většinu malých rybníčků a břehových porostů,

které byly zdrojem a rezervoárem vody v krajině. Dnes se pokoušíme v rámci technických úprav

krajiny dosáhnout zlepšení daného stavu, ale stojí to velké finanční náklady. A v rámci

klimatických změn nám krajina vysýchá.

Proto vláda České republiky připravuje koncepci boje se suchem. Ministr zemědělství Marian

Jurečka (KDU ­ ČSL) spolu s ministrem životního prostředí Richardem Brabcem (ANO)

připravují k posouzení materiál se značně dlouhým názvem: Příprava realizace opatření pro

zmírnění negativních dopadů sucha a nedostatku vody“. Tento návrh opatření by měl posloužit pro

zpracování dlouhodobé strategie pro zajištění dostatku vody pro potřeby obyvatelstva, zemědělství

i průmyslu.

Předpokládá se, že v rámci klimatických změn se v roce 2030 v České republice zvedne průměrná

roční teplota o jeden stupeň Celsia, následně se zvýší výpar, a také se změní i srážkové průměry v

jednotlivých oblastech. Aby se voda v krajině udržela bude nutné budovat malé vodní nádrže,

přistoupit k obnově bývalých rybníků, kterých je dnes v České republice o dvě třetiny méně, než v

  1. století. Stávající rybníky potřebují odbahnění, aby se zvýšila jejich retenční kapacita. Tam, kde

byly malé toky napřímeny bude nutné znovu vybudovat meandry a mokřady, aby se voda v krajině

udržela. Na větších tocích lze vybudovat přehrady a zejména poldry, které by zachytily vodu při

povodních a následně umožnily její vsáknutí do podzemí.

V České republice bylo vytipováno cca 65 lokalit, kde by se v budoucnosti mohla uskutečnit

výstavba přehradních nádrží. V současnosti se prověřuje možnost výstavby cca 4 vodních nádrží.

Jedná se o Pěčín v Královéhradeckém kraji, Senomaty a Šanov ve Středočeském kraji a

Vlachovice ve Zlínském kraji. Rovněž se mluví o Nových Heřmínovech v Moravskoslezském

kraji. Na základě škod způsobených povodněmi na Moravě a ve Slezsku, by bylo záhodno

uvažovat o výstavbě několika poldrů v Pomoraví a alespoň dvou přehradních nádrží na Bečvě.

Jinak budou povodně stále aktuální.

Holou, zemědělsky obdělávanou krajinu, je nutné oživit pásy větrolamů, které je na mnoha

místech nutno znovu dosadit novými dřevinami a keři. Dlouhé svahy, kde hrozí půdní eroze, je

nutno zpevnit remízky a novými mezemi a výsadbou keřů a ovocných stromů, jejichž plody by se

staly potravou pro malou zvěř a ptactvo. Nedílnou součástí krajiny, než byly vykáceny, bývaly

aleje různého stromoví podél polních cest. Obnovit by se měly alespoň po jedné straně cest, aby i

těžké zemědělské stroje mohly zajíždět bezpečně na pole. Aby krajina byla opět schopná zadržet

potřebné množství vody nejen pro zemědělce, bude nutné přesvědčit uživatele a majitele pozemků

o důležitosti pozemkových úprav, nejen pro ně samotné, ale i pro jejich potomky a celou

společnost.

V rámci přípravy strategie šetření s vodou připravil ministr životního prostředí Richard Brabec

návrh na ztrojnásobení poplatků za čerpání podzemních vod do veřejných vodovodů, což vzbudilo

všeobecný odpor. Je to špatný návrh, jehož realizace by v prvé řadě poškodila velkou část

domácností, včetně rodin s dětmi a seniory, které jsou napojeny na veřejné vodovody. Přitom

odběr vod z podzemních zdrojů v posledních letech trvale klesá a obyvatelé, kteří jsou napojeni na

veřejné vodovodní sítě, vůbec nemohou ovlivnit, zda jejich domácnosti odebírají vodu z

povrchových nebo z podzemních zdrojů. Trojnásobné zvýšení poplatků za odběr podzemních vod

by si vodárenské společnosti promítly do vodného a stočného, které je dnes, oproti minulosti, příliš

vysoké. Zejména to lze očekávat u zahraničních společností, které u nás ve vodárenství podnikají.

Když Česká republika vstoupila k datu 1. května 2004 do Evropské unie, obdrželo Ministerstvo

životního prostředí od Evropské komise stanovisko, že tato nebude dotovat pro veřejný sektor

nevýhodné privatizace vodáren. Přesto i po tomto datu, došlo k další privatizaci okresních vodáren.

Dokonce od roku 2006 Ministerstvo zemědělství zcela rezignovalo na svůj vliv ve vodárnách a

dopustilo zrušení tzv. „zlaté akcie“, která sloužila k udržení majoritního podílu a vlivu ve

vodárnách. Nakonec zástupci Ministerstva zemědělství ve správních radách vodáren, kteří zde

měli zastupovat zájmy státu, v mnoha případech hlasovali pro jejich privatizaci.

V letech 1996 – 2006 v řadě měst a obcí souhlasila zastupitelstva, aby městské vodárny uzavřely

se zahraničními koncerny „podivné“ smlouvy – Smlouvy o provozování vodovodů a kanalizací.

Dnes na území České republiky ve vodárenství podnikají tyto zahraniční společnosti: Veolia

(Francie), Suez (Francie), Energie AG (Rakousko), AQUALIA (Španělsko/Japonsko) a NGW

(Německo).

Naštěstí pro Moravu a Moravské Slezsko zůstala většina městských a okresních vodárenských

společností v rukou měst a obcí. Pouze zastupitelstva Zlína, Prostějova a Olomouce uzavřela

dohody s francouzskou firmou Veolia. V Brně, v Šumperku a v Ostravě dali přednost smlouvě s

francouzskou firmou Suez a okresy v okolí Ostravy uzavřely smlouvy se Španělsko/Japonskou

firmou AQUALIA.

Důsledkem je, že města, která uzavřela smlouvy se zahraničními firmami (většinou na 30 let) dnes

nemají právo požadovat evropské dotace na rozvoj infrastruktury. Městům a okresním vodárnám

zůstala povinnost financovat infrastrukturu (obnovu vodních řádů a čistících technologií), zatímco

právo na zisk z vodného a stočného přešlo na zahraniční koncerny, které nemusí své zisky

investovat zpět v České republice a vyvádějí je do svých mateřských zemí.

Dnes je všem známo, že voda je strategickou surovinou, kterou je nutno chránit a Ministerstvo

zemědělství místo aby zabránilo vyvedení zisků z vodného a stočného z okresních vodáren na

konta zahraničních koncernů, tak jeho mnozí zástupci dovolili, aby se tak stalo. Proto jsem

přesvědčen o skutečnosti, že uzavřené nevýhodné smlouvy se zahraničními koncerny je nutno s

garancí státu vypovědět a správu vodáren opět předat městům a obcím. Vždyť jak už bylo řečeno,

voda je dnes strategickou surovinou!

Mgr. Petr Michek