POLITIKA JE PRO MĚ

URČITOU FORMOU TERAPIE

Cikáni – Romové a jejich integrace do většinové společnosti

V současnosti žije v Evropě cca devět miliónů Cikánů. Nejvíce jich snad žije v Rumunsku (1,9 mil.), v Bulharsku (750 tis.), ve Španělsku (700 tis.), v Maďarsku (600 tis.), na Slovensku (500 tis.), v České republice (350 tis.), ve Franci 310 tis.), v Německu (120 tis.), ve Velké Británii (100 tis.), ve Švýcarsku (40 tis.), v Rakousku (37 tis.), v Polsku (32,5 tis.) atd.

Slovo Cikán slouží ve většině evropských států k označení etnika, které do Evropy začalo pronikat z Indie asi před tisíci roky. Zde patřilo k nejnižší kastě a jako takové bylo pronásledováno, a tak se uchýlilo ke kočovnému životu, který je vlastní i většině jejich dnešních potomků (výlety do Velké Británie či do Kanady). Jazykově si mnohé skupiny téměř nerozumí, ale nejblíže mají patrně k indickým Tamilům, se kterými mají mnoho společných slov a výrazů.

Nejznámějšími představiteli tohoto etnika jsou Romové a Sinti. Na sjezdu Romů v Londýně v roce 1971 se začalo užívat označení Romové jako všeobecného názvu pro všechny Cikány, což všichni nepřijali. U nás se název Rom začalo ve větší míře používat až po roce 1979. (Cikáni tvrdí, že slovo Rom v jejich jazyce znamená člověk). Název Romové, ve skutečnosti diskriminuje jiné skupiny tohoto etnika, což je silně pociťováno v Německu, kde svaz Sinti Allianz Deutschland (což je jeden ze dvou velkých cikánských svazů v Německu), považuje označení Cikán za neutrální a za správné, protože zahrnuje všechny cikánské národnostní skupiny.

Před druhou světovou válkou žilo na území dnešní České republiky údajně pouhých šest tisíc Cikánů. Většinu z nich poslali Němci do koncentračních táborů, které přežilo pouze 600 z nich, většinou mužů. Proto většina předků dnešních Cikánů se do Čech, na Moravu a do Slezska přistěhovala až po druhé světové válce ze Slovenska, Maďarska, Rumunska a dalších zemí. V roce 1947 žilo na území dnešní České republiky již 16 752 Cikánů a většinou ještě kočovali a matky před nimi schovávaly nejen děti, ale i slepice.

Po roce 1948 chtěli komunisté Cikány integrovat do majoritní společnosti. Vzhledem k mentalitě Cikánů, se jim to moc nedařilo. Proto v roce 1958 byl v Parlamentu ČSR přijat zákon č. 74, kterým se nařizovalo trvalé usídlení kočujících osob. Protože problém s Cikány byl považován za problém třídní, byli Cikáni ze Slovenska přestěhování do Čech, na Moravu i do Slezska. Dostali byty a vzhledem k tomu, že byla zavedena pracovní povinnost, tak dostali i práci. Že se jí často snažili vyhnout a obejít ji, „je druhá strana téže mince“.

Cikáni o asimilaci do majoritní společnosti neprojevovali téměř žádný, nebo jen malý zájem. Proto v sedmdesátých létech 20. století začali být shromažďováni do větších sídlišť na pokrajích měst (například Chánov), ale nemělo to úspěch. Byty a celé domy byly v krátké době tzv. „vybydleny“. A problém trval dál. Etnikum se živilo krádežemi, veksláctvím, prodejem drog, krádežemi železa a barevných kovů a kuplířstvím. Komunistický režim si s nimi už nevěděl rady, a tak jim začal vyplácet sociální dávky, v domnění, že se jejich mentalita změní.

V tomto trendu bylo pokračováno i po roce 1989. Z Cikánů se stala menšina, která žije ze štědrých sociálních dávek, bez zájmu o integraci do většinové společnosti. Veškeré integrační projekty na asimilaci a integraci tohoto etnika do společnosti selhaly a zkrachovaly. A že jich bylo! Zbytečné plýtvání penězi. V řadě cikánských rodin dnes vyrůstá již třetí generace, která neví co je to pracovat, chodit do práce, platit daně atd. Mnoho rodičů nemá zájem, aby jejich děti chodily pravidelně do školy, a raději je posílají krást potraviny do velkoobchodů.

Při sčítání obyvatel v roce 2011 se v České republice k romské národnosti přihlásilo pouze cca 5000 občanů!!! Ostatní buď neuvedli žádnou národnost, nebo se přihlásili k české, slovenské či maďarské národnosti. Objektivní odhady uvádějí, že v ČR žije cca 250 – 350 tisíc Cikánů – Romů. Od roku 1947 jejich počet vzrostl více jak dvacetkrát!!!

A tím také rapidně vzrostla kriminalita v jejich komunitě. V našich věznicích je v současnosti cca 12 tisíc Cikánů, kteří si zde odpykávají trest odnětí svobody. Revizoři v tramvajích raději vystoupí, než aby zkontrolovali cikánskou rodinu, zda má platné lístky. Policie se raději dívá jinam, než aby zakročila, když někde řádí skupina Cikánů. A lidé se začínají tohoto etnika bát, neboť přibývá přepadení osamocených občanů (důchodců, maminek s malými dětmi, osamocených školáků, invalidů apod.). Případy trestné činnosti Cikánů ve Šluknovském výběžku a v západních a severních Čechách jsou jen špičkou ledovce. A úřady mlčí, vláda dělá slepého brouka a nic se proti tomuto nešvaru neděje. „Kocábové“ jezdí, poslouchají obě strany, ale výsledek žádný. Z většiny Cikánů se stala privilegovaná menšina, která je závislá na sociálních dávkách, bez zájmu změnit svůj život k lepšímu (dávky bohatě postačují na cigarety, alkohol a drogy), s vysokým podílem na stávající kriminalitě. Přitom sociální dávky stojí ročně Českou republiku cca 20 miliard korun. A ty jsou z našich daní, z našich veřejných rozpočtů!

Potom nastupují extremisté, Cikáni si stěžují, že se bojí, a hned je tu několik stovek těžkooděnců od Policie ČR, kteří mají sjednat pořádek. Ale kde byla Policie ČR, když občané majoritní společnosti byli okradeni a napadeni skupinami romských výrostků, kteří útočí, jen když mají několika násobnou přesilu? Proč to nikdo preventivně neřeší?

V současné době globalizované ekonomické krize, když je velká nezaměstnanost v celé Evropě, nemá práci mnoho vzdělaných a schopných lidí. O to horší je to u cikánského – romského etnika, kde 32,7 % Romů má dokončené základní vzdělání a 56 % je nemá dokončené, vyučených v nějakém učebním oboru je cca 8%, střední vzdělání má jen cca 2,5 % a ukončené vysokoškolské vzdělávání má pouze 0,8 % z nich. A tito se v naprosté většině za své soukmenovce mnohdy stydí a straní se jich. Cikánská elita, která by měla ukazovat cestu ostatním, je vůči nim v mizivém poměru.

Pro úspěšné vyřešení tohoto problému musí nastoupit zásadní změna přístupu státu k řešení této problematiky. A to jak v sociální, tak i v legislativní rovině. Pokud zásadní řešení opět odložíme, může to vést v brzké době k sociálním nepokojům, neboť růst romské populace se stává největším bezpečnostním rizikem pro Českou republiku do budoucna, pokud se jím už nestal!

Většinové a často tolerantní společnosti v České republice již dochází trpělivost se současným stavem. Za mnoho desetiletí promrhané miliardy, vynakládané na různé integrační projekty, nebo vyplacené na sociálních dávkách, nepřinesly nic pozitivního. Zvyšující se zločinnost tohoto etnika začíná vzbuzovat obavy široké veřejnosti. Jak z toho ven?

Jeden příklad by se našel. A to ve Švýcarsku, kde žije pouhých 40 tisíc Cikánů. Na rozdíl od nás tam vidíte, že většinou pracují. Mají totiž motivaci:
Podporu v nezaměstnanosti získají jen po odpracování pěti let bez delšího přerušení. Při odmítnutí práce – žádná podpora.
Když v nezaměstnanosti odmítnou bez důvodu vykonávat veřejné práce ve prospěch obce či města – žádná podpora.
Při ztrátě zaměstnání vlastní vinou (neomluvená absence, požití alkoholu na pracovišti) – žádná podpora.
Při zničení obecního bytu nebo státního majetku musí zaplatit anebo jít do vězení a tam tvrdě pracovat na uhrazení škody.
Při odmítnutí posílat děti do školy hrozí opět další sankce.

Je podivné, že naši „pseudohumanisté“ nekřičí a veřejně nekritizují Švýcarskou konfederaci, že nechce zadarmo bez odevzdané práce živit parazity. A nikdo v rámci Evropy nemluví o rasismu ve Švýcarsku. Není to návod k následování?

Co k tomu dodat? Jestliže občané České republiky mají mít všichni stejná práva, musí mít také stejné povinnosti. A to bez rozdílu barvy pokožky.