Mgr. PETR MICHEK

POLITIKA JE PRO MĚ

URČITOU FORMOU TERAPIE

Nový americký prezident Trump a NATO.

V pátek dne 20. ledna 2017 proběhla ve Washingtonu inaugurace 45. prezidenta USA Donalda

Trumpa – podnikatele, obchodníka i autora několika knih o tom, jak úspěšně podnikat. Narodil se

  1. června 1946 v New Yorku v rodině úspěšného podnikatele s nemovitostmi. Po otci má své

kořeny v Německu, po matce ve Skotsku. Sám o sobě říká, že byl velmi nedisciplinované dítě, a

tak byl poslán do vojenského učiliště, kde se naučil pořádku a disciplíně. Nakonec vystudoval

ekonomii a začal pracovat v rodinném podniku, který převzal ve 25 letech a přivedl ho k

nebývalému rozkvětu, i když mezitím čtyřikrát zbankrotoval. Přesto se mu vždy podařilo opět

dostat nahoru.

Pro Českou republiku je tento muž zajímavý tím, že jeho první ženou byla Moravanka Ivana

Zelníčková ze Zlína, se kterou má tři děti.

Ve své předvolební kampani připravil své protikandidátce Hillary Clintonové horké chvíle, i když

většina amerických médií fandila právě jí. Vůbec si nebral servítky a politickou korektnost odhodil

stranou a nazýval věci pravými jmény. Oponenti mu to vytýkali, příznivci jej za to zvolili 45.

prezidentem USA.

Stejně tak i jeho inaugurační projev vzbudil rozsáhlé emoce. Přestože jeho projev byl zdvořilý, tak

americká i světová média se předhánějí v kritice jeho slov. Vytýkají mu, že na první místo chce

klást zájmy USA a jejich občanů, a proto jej nazývají sobcem, populistou, protekcionistou a

izolacionistou.

Přestože USA již delší dobu čelí finanční krizi, státní dluh dosahuje bilionových rozměrů a cca 50

milionů Američanů přežívá na potravinových lístcích, tak naopak část finančních elit spoléhá na

to, že nastíněné ekonomické kroky povedou k zabezpečení efektivního rozvoje hospodářství USA.

V Trumpově osobě se Amerika konečně dočkala člověka, který bez servítků zkritizoval dosavadní

vnitřní i zahraniční politiku USA, která zemi dovedla na pokraj ekonomického bankrotu, který je

odkládán jen díky „vývozu americké demokracie“ pomocí zbraní a rozdmýcháváním konfliktů po

celém světě. Proto Trump odmítl válečnou rétoriku washingtonských „jestřábů“ a upřednostňuje

diplomacii před vyhrožováním a mírové soužití před vojenskými konflikty. Jak naznačil, s Ruskou

federací a jejím prezidentem Putinem, hodlá vést pozitivní dialog, který povede k prospěchu obou

zemí.

Tím proti sobě popudil určité lidi z vládních a podnikatelských kruhů, zejména z vojensko-
průmyslového komplexu, kteří mu dnes nemohou přijít na jméno, a proto získal sympatie

obyčejných Američanů, kteří si třetí světovou válku, o které sní zbrojařské koncerny, nepřejí.

Ve své předvolební kampani Trump kritizoval také činnost a zastaralost NATO (North Atlantic

Treaty Organization = Severoatlantická aliance) a vyzval evropské státy, aby se samy a větší mírou

podílely na zajišťování obrany svých zemí. NATO od roku 1967 sídlí v Bruselu a vznikla v roce

1949 z Bruselského paktu, jehož členy tehdy byly USA, Francie, Velká Británie, Nizozemí, Belgie

a Lucembursko, a která zajišťuje svým členům kolektivní obranu proti případnému agresorovi.

Mezi zakládající členy NATO byly rovněž přibrány Dánsko, Norsko, Island, Itálie, Portugalsko a

Kanada. Zpočátku bylo NATO považováno za obrannou alianci proti Sovětskému svazu a

Německu, ale když dne 6. května 1955 byla do NATO přijata i Německá spolková republika, bylo

jasné, že toto uskupení je zaměřené pouze proti Sovětskému svazu.

V návaznosti na vstup Německa do NATO vznikla Varšavská smlouva, což byl vojenský pakt

východoevropských zemí pod vedením Sovětského svazu, jejímiž členy byly Československo,

Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Polsko a Německá demokratická republika, a tak bylo založeno

na bipolární rozdělení Evropy a de facto celého světa. Následovala „studená válka“ a masivní

jaderné zbrojení na obou stranách. Svět se tak několikrát ocitl na prahu třetí světové války. Naštěstí

k ní nedošlo.

V roce 1990 souhlasili Rusové se sjednocením Německa pod podmínkou, že se NATO nebude

rozšiřovat na východ. Německý ministr zahraničích věcí Hans-Dietrich Genscher v této záležitosti

prohlásil dne 31. ledna 1990, že k žádnému rozšíření území NATO východním směrem nedojde.

Rovněž tak i americký ministr zahraničních věcí James Baker dne 9. února 1990 v Kremlu slíbil,

že se NATO „ani o píď nerozšíří směrem na východ, jestliže Sovětský svaz bude souhlasit s

členstvím znovu sjednoceného Německa v NATO“. Tyto sliby nebyly dodrženy a prakticky

většina zemí bývalého sovětského bloku jsou dnes členy NATO!!!

Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, byla rozpuštěna rovněž i Varšavská smlouva.

Optimisté předpokládali, že bude rozpuštěno i NATO, což se bohužel nestalo. NATO se vzápětí z

obranné aliance přetvořilo v celosvětovou zásahovou jednotku a dnes má 28 členských zemí.

Uvnitř NATO existovaly ovšem i hlasy, které navrhovaly přijetí Ruské federace do NATO,

bohužel nebyly vyslyšeny. Je to škoda pro Evropu a její bezpečnost i pro světový mír, neboť

pokud by byla Ruská federace součástí NATO, neměly by USA v Evropě soupeře, ale spojence.

Ruská federace by byla lepším členem NATO než Turecko, které v minulosti napadlo členský stát

NATO – Řecko, které vyhrožuje Evropské unii, že uvolní imigrantskou vlnu, a o kterém je známo,

že skrytě podporovalo Islámský stát.

V roce 1994 se Ruská federace připojila k programu Partnerství pro mír, což je program

spolupráce členských zemí Severoatlantické aliance s armádami států, které nejsou jejími členy,

aby se tak mohly podílet na společných vojenských cvičeních a diskusích o „mírových operacích“.

V květnu roku 1997 byl podepsán Základní akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti

mezi NATO a Ruskou federací, což byl pokus o užší spolupráci jak na diplomatickém poli, tak i na

vojenské úrovni. Dá se říci, že to byl pokus osvícených účastníků na obou stranách jednacího stolu

po míru a stabilitě ve světě. Rovněž se zde jednalo o kontrole zbrojení, o společném potírání

terorismu a obchodu s drogami. Bohužel tzv. „jestřábi“ ve vedení NATO další spolupráci

znemožnili.

Později NATO zasahovala na straně USA v Afganistanu, Iráku i v Jugoslávii, kde byli

bombardováni Srbové, zatímco muslimští Albánci měli od NATO podporu zbrojní, logistickou i

finanční!!! Dnes mají USA v Kosovu vojenskou základnu Camp Bondsteel, ze které mohou

kontrolovat celou jihovýchodní Evropu až k zemím Středního východu těžících ropu.

V dubnu roku 2003 se v Bruselu uskutečnilo setkání politických špiček z Německa, Francie,

Belgie a Lucemburska, při kterém se jednalo o možnosti rozvinutí vlastní evropské obranné

strategie bez účasti NATO. Představitelé uvedených zemí byli pobouřeni skutečností, jak

Američané zneužívají NATO pro své geostrategické zájmy, a jak jsou nuceni tyto zájmy USA

financovat z vlastních rozpočtů.

V současnosti mají USA po celém světě několik stovek vojenských základen a v rámci vojenských

cvičení přesouvají svá vojska do pobaltských republik a do Polska, aby tak zdůraznili odhodlání

pomoci jim v případě ruského napadení, ale svým postupem k hranicím Ruské federace eskalují

nedůvěru v mezinárodních vztazích, což vzbuzuje oprávněné obavy ze vzniku celosvětového

konfliktu.

Dnešní činnost NATO je kritizována i od dalších zakládajících členů aliance. Tak například cituji

Patricka Armstronga, bývalého politického poradce kanadského velvyslanectví v Moskvě, který

řekl: „Hovořím zde jako občan země, jež rozhodujícím způsobem přispěla k založení NATO.

Severoatlantická aliance je ve skutečnosti velkým ohrožením bezpečnosti Kanady i dalších

členských zemí této organizace, ale představuje ohrožení také pro zbytek světa. Zatahuje nás

neustále do válek, které se nakonec ukazují být mnohem méně ospravedlnitelné, než jak jsme byli

předtím ujišťováni. NATO žije ve vlastním podivném světě fantazie. Připomíná mi Varšavskou

smlouvu. Musí přece vědět, že každé slovo, které vysloví, je lež, ale stále v tom pokračují. Nevím

přesně, co se tam odehrává. V dobách studené války jsem NATO podporoval, v současnosti však

tato organizace není pouze destruktivní, nýbrž všechno drtí a ničí jako obrovský tank.“

Donald Trump jako ekonom si je dobře vědomý toho, že účast USA ve válečných konfliktech v

Afganistanu a v Iráku (a také v Syrii, Libyi, atd.) znamenají pro USA neustálé výdaje na zbrojení,

což sice přináší ohromné zisky úzké vrstvě akcionářů vojensko-průmyslového komplexu, z kterých

však americké obyvatelstvo moc nemá. Ukončení angažmá USA v těchto konfliktech může

Americe získat prostředky na rozvoj domácí infrastruktury a ozdravění hospodářského klimatu.

Lze jen doufat, že se to novému americkému prezidentovi podaří.

Američtí „jestřábi“ mají zase obavy ze sbližování Evropské unie a zejména Německa s Ruskou

federací, a tak si rozhodování v NATO nenechají vzít. Proto tolik povyku proti Trumpově

předvolební kritice NATO.

Rovněž zde pro USA hrozí „nebezpečí“ že Evropská unie uzavře s Ruskou federací smlouvu o

hospodářské spolupráci a vzájemné bezpečnosti, což je „noční můrou“ pro všechny globalizační

stratégy, kteří v utajení připravují mezinárodní dohody typu: TTIP (Transatlantické obchodní a

investiční partnerství), CETA (Komplexní hospodářská a obchodní dohoda), NAFTA

(Severoamerická dohoda o volném obchodu), atd.

Doufejme, že Donalda Trumpa nepotká osud J. F. Kennedyho, a že jeho poradci budou zároveň i

jeho anděli strážnými.

Mgr. Petr Michek