V historii zemí se některé události opakují vícekrát. Dne 17. listopadu 2015 si budeme připomínat dvě historické události, které se shodou okolností udály v Praze s padesátiletým odstupem. V roce 1939 dne 15. března Německo obsadilo zbytek českých zemí a vyhlásilo Protektorát Čechy a Morava.
O sedm měsíců později dne 28. října 1939 došlo v Praze k potlačení tiché demonstrace, konané u příležitosti připomenutí 21. výročí vzniku Československé republiky, během níž došlo v Žitné ulici k postřelení studenta lékařské fakulty Univerzity Karlovy, Moravana, Jana Opletala
(Pozn. Narozen 31. 12. 1914 nebo 1. 1. 1915 ve Lhotě u Nákla v okrese Olomouc).
a k zabití 22 letého pekařského dělníka Václava Sedláčka, který byl v tichosti za asistence policie pohřben dne 4. 11. 1939 na hřbitově v Bráníku.
Jan Opletal, přes veškerou pomoc, zemřel dne 11. 11. 1939. Slavnostní pohřeb se konal dne 15. 11. 1939 pod vedením děkana lékařské fakulty profesora Hájka na Albertově za hrobového ticha a za asistence české policie. Při ukládání jeho rakve do vozu zazněla národní hymna. Poté byla rakev odvezena na nádraží a odeslána na Moravu.
Následná demonstrace po pohřbu Jana Opletala, které se zúčastnily tisíce lidí vyjádřila spontánní odpor proti německé okupaci republiky, a byla proto německými pořádkovými jednotkami brutálně potlačena.
Následujícího dne 16. 11. 1939 v Berlíně rozhodl Adolf Hitler, že k 17. listopadu budou české vysoké školy na tři roky uzavřeny.
V noci ze 16. 11. na 17. 11. 1939 byly v Praze, v Brně i v Příbrami zatčeny více jak dva tisíce studentů, kteří byli odesláni do koncentračních táborů.
Devět studentských vůdců bylo v Dělostřeleckých kasárnách v Praze – Ruzyni popraveno.
K prvnímu výročí tragických událostí v Praze se v Londýně sešli představitelé studentů z 26 národů a přijali Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu.
Dovolte mi, abych citoval: …“My studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva….
O padesát let později v roce 1989 v socialistickém Československu se na Albertově v Praze opět sešli studenti, aby si připomenuli památku studentů, kteří byli nacisty popraveni.
A stejně tak, jako před padesáti lety, povolené pietní shromáždění studentů přerostlo v protirežimní demonstraci, jež byla na Národní třídě nelítostně potlačena bezpečnostními složkami.
Tisíce studentů skandovali hesla – Zrušte monopol KSČ, Chceme svobodné volby, Jakeš ven!
Později se v rádiu Svobodná Evropa objevila informace o ubitém studentovi Martinu Šmídovi, což vyburcovalo celou společnost.
Do protestů se další den zapojili herci, na popud opozice vzniklo Občanské fórum a studenti středních i vysokých škol vstoupili do časově neomezené stávky.
Náměstí velkých měst se zaplnila demonstranty proti komunistickému režimu.
Občanské fórum vystoupilo se čtyřmi základními požadavky a požadovalo:
1) Odstoupení lidí spojených s intervencí vojsk varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.
2) Odstoupení lidí odpovědných za zásah proti demonstrantům dne 17. Listopadu 1989.
3) Propuštění politických vězňů a
4) vyšetření zásahu bezpečnosti dne 17. listopadu, na němž by participovalo i OF.
Dne 27. listopadu proběhla v celé republice dvouhodinová generální stávka.
Druhý den oznámil Ladislav Adamec, že bylo rozhodnuto o vypuštění článku č. 4 z Ústavy – vedoucí role KSČ byla zrušena.
Desátého prosince rezignoval na svoji funkci dosavadní prezident republiky Gustáv Husák.
Následně byl dne 29. prosince 1989 Václav Havel jednomyslně zvolen československým prezidentem.
Totalitní režim byl odstraněn.
Prvního ledna 1990 oznámil prezident republiky Václav Havel, že naše země nevzkvétá.
Většina obyvatelstva republiky očekávala, že se vše co nejdříve změní k lepšímu. Zejména se očekával:
Vznik občanské společnosti a nových politických stran, vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, svobodné volby, převzetí skandinávského sociálního modelu, zřízení ústavního soudu, úřadu ombudsmana a náprava komunistických nepravostí – potrestání zrádců, kteří v roce 1968 pozvali vojska Varšavské smlouvy do Československa, obnovení zemského uspořádání republiky, dodržování lidských práv, restituce ukradených majetků a zrušení vojenských paktů.
V České národní radě, pozdější Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky byla zřízena Komise pro vyšetření událostí 17. listopadu 1989.
Její vyšetřování trvalo dlouhou dobu, ale konkrétní zjištění hlavních viníků nepřinesla.
Naopak se vyrojily hypotézy, že v pozadí událostí 17. listopadu stála část STB za tichého souhlasu sovětské tajné služby KGB!
S odstupem času můžeme bilancovat, co se z výše uvedených očekávání podařilo splnit a co ne.
O přijetí Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky byl v České národní radě sveden velký boj. Pravicové strany, zejména ODS pod vedením Václava Klause, její přijetí a vyhlášení trvale odmítaly. Nakonec dne 16. prosince 1992 byla nově zvolenou Českou národní radou Listina základních práv přijata.
Nové politické strany vznikly, ale o svobodných volbách se nedá hovořit. Zřízení 5% omezovací klauzule pro vstup politické stany či hnutí do Parlamentu popírá svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti, která je zakotvena v článku 22 přijaté Listiny základních práv a svobod!!!
V tomto případě by za Rakouska – Uherska byla větší demokracie než dnes, neboť tehdy žádná omezení pro vstup do parlamentu neexistovala. Pokud by byla zavedena, tak by se Tomáš G. Masaryk nikdy nemohl stát poslancem Říšské rady.
K převzetí skandinávského sociálního modelu v České republice nedošlo. Naopak za vládnutí pravicových vlád došlo „k vytunelování“ důchodového účtu a rezervy na něm uložené byly převedeny do státního rozpočtu k pokrytí jeho deficitu.
Z komunistických zločinců, kteří měli na rukách krev nevinných lidí, a kteří pozvali vojska Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa, nikdo nebyl potrestán, neboť postupně umřeli, aniž by byli postaveni před řádný a nestranný soud a odsouzeni. Nelze se divit, když o nich rozhodovali bývalí soudruzi, kteří „na oko“ přešli na druhou stranu barikády.
Špičky Sboru národní bezpečnosti, STB i armády obdržely při odchodu ze státní služby tučné výslužné, aby se jim nesnížila životní úroveň, a hlavně, aby neměly důvod škodit novému režimu. Nový režim si jejich loajalitu koupil za naše peníze, z daní nás všech!¨
V preambuli Ústavy České republiky přijaté Českou národní radou dne 16. prosince 1992 se uvádí.
Cituji: My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé…..atd.
Ve státním znaku máme tři historické zemské znaky Čech, Moravy a Slezska, ale zemské uspořádání státu neexistuje!
Zemské uspořádání našeho státu navrhované již v roce 1968, kdy byla moravskými představiteli navrhována trojfederace, nebylo skrze odpor KSČ a vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa realizováno. Stejně tomu bylo i v roce 1992, kdy pro odpor pravicových stran, zejména ODS, bylo odmítnuto.
Nakonec v roce 1997 po dlouhých rocích jednání bylo přijato rozdělení republiky na 14 Vyšších územních samosprávných celků, které de facto navazují na komunistické rozdělení státu v roce 1960!!!
Dnes máme 14 krajů, které jsou pro Českou republiku zbytečným luxusem. Svou rozlohou, počtem obyvatel i daňovou výtěžností jsou nevyvážené a jejich spravování je příliš drahé.
Aby kraje mohly čerpat dotace z Evropské unie, tak se musí sdružovat do tzv. regionů soudržnosti, neboť svojí velikostí a počtem obyvatel neodpovídají evropským statistickým jednotkám, tzv. NUTS, pro které jsou uvolňovány dotace na jednotlivé projekty. Proto je nutné počet krajů co nejdříve snížit na tři, maximálně na 5 krajů – zemí.
Politické strany, a je jedno zda jde o levici či pravici, stále drží jejich počet, aby měly „pašaliky“ pro umístění svých věrných straníků.
Lidská práva v České republice dnes opět nejsou dodržována. Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky nám v Hlavě první, v článku třetím, v odstavci druhém zaručuje právo svobodně se rozhodovat o své národnosti. Rovněž zakazuje jakékoliv ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování!
Ovšem pro Moravany to neplatí, i když svoji moravskou národnost při posledním sčítání obyvatelstva v roce 2011 deklarovalo více jak 632 000 obyvatel našeho státu.
Moravané ve své zemi, kde žijí prokazatelně více jak 1200 roků, nejsou vládou České republiky uznáni ani národem, ani národností. Myslíte si, že je to demokratické? Že je to správné? Já tvrdím, že je to diskriminace určité části obyvatel České republiky, kterou by vláda měla urychleně odstranit a napravit!
Morava a Slezsko přeci nejsou žádné Česko, natož nějaká Čechie. Každý stát si váží své historie, svých tradic a svých národních velikánů. Proč tomu tak není v České republice?
Ve školách je kladen důraz na „evropanství“ a kosmopolitismus, což je prý požadováno Evropskou unií. Důsledkem této politiky je, že 2 700 000 obyvatel České republiky neuvedlo při posledním sčítání obyvatel svoji národnost. To už se necítí být Čechy, Moravany či Slezany? Už jsou to Evropané nebo kosmopolité, kteří neví kde žili jejich předkové a kde mají své kořeny? Budou tito lidé schopni v případě potřeby bránit svoji vlast? Nebo si odjedou na Bahamy?
Evropská unie by měla svými postoji národy stmelovat a nikoliv rozdělovat. Mělo by platit původně prosazované heslo – Jednota v různosti.
Evropská unie by rovněž neměla určovat, jak se bude jmenovat pomazánkové máslo, tuzemský rum, či olomoucké tvarůžky!
Karel Čapek, někdy na počátku dvacátých let 20. století prohlásil, že název Československo je nešťastný a dříve nebo později povede k rozpadu republiky.
Bohužel jeho vize se naplnila k 31. 12. 1992, kdy se Česká a Slovenská Federativní republika rozdělila na dva samostatné (příliš malé) státy – Českou republiku a Slovenskou republiku.
Jako vyhovující a historicky přijatelný název pro nově vzniklý stát (Čechů, Moravanů, Slezanů, Slováků i Podkarpatských Rusínů) považoval Karel Čapek název nového spolkového státu Velká Morava, anglicky Great Moravia. Bohužel se tak nestalo.
Co se týče restituce ukradených majetků, tak došlo pouze k částečné nápravě, ale ne u všech postižených. Naopak církve obdržely zpět majetky, které nebyly jejich vlastnictvím, které v minulosti držely pouze v nájmu.
Z vojenských paktů byla zrušena jen Varšavská smlouva, ale NATO nadále působí. Mělo nás chránit před hegemonií bývalého Sovětského svazu, dnešního Ruska.
Ovšem neblaze se NATO brzy zapsalo do našeho povědomí, tzv. „humánním“ bombardováním Bělehradu, kdy bylo Srbsko bombardováno ve prospěch albánských muslimů, kteří požadovali odtržení Kosova od Srbské republiky, historického to území Srbů.
Po druhé se negativně NATO projevilo napadením Iráku, kde měly být zbraně hromadného ničení, které se do dnešního dne nepodařilo nalézt. Z výše uvedeného vyplývá, že NATO není obranné uskupení, ale naopak se chová jako útočný pakt a agresor a ohrožuje mír nejen v Evropě, ale po celém světě.
Důsledkem těchto činů je uměle vyvolaný exodus statisíců migrantů muslimského náboženství do evropských zemí. Tito lidé, povětšinou ekonomičtí migranti, hledají zemi zaslíbenou – Německo, Germanii, kam je srdečně pozvala kancléřka Merkelová, která si dnes asi již „rve vlasy“ neboť statisíce migrantů nemají v Německu kde aklimatizovat. Proto se snaží na základě kvót umístit je po celé Evropě.
Navíc se obyvatelé Německa začínají obávat o svoji bezpečnost, kulturu a budoucnost. Neboť jak je z okolních zemí známo, muslimské obyvatelstvo se drží svých tradic a náboženství a nějaké začleňování do většinové společnosti je nezajímá. Zajímá je výše sociálních dávek. Proto na mnoha demonstracích v Německu již zaznělo – Merkelová na Sibiř, Putin do Berlína, o čemž naše sdělovací prostředky taktně mlčí! Takže opět tu máme cenzuru informací???
Problém se začleňováním nepřizpůsobivých etnik dobře známe i z naší společnosti, když naše vlády umožnily již třetí generaci části našich obyvatel, spokojeně žít z tučných sociálních dávek, aniž by museli pracovat či děti posílat do škol. O švýcarském modelu začleňování různých etnik do většinové společnosti naší politici bohužel nic nevědí.
A to jsem ještě nevzpomněl dvojí privatizaci státního majetku, která předešla legislativní opatření, která byla přijata s velkým zpožděním.
Řada podniků, tak zvané rodinné stříbro, neměla být privatizována, ale měla zůstat v držení České republiky. Zejména energetické přenosové soustavy, vodárny a zdroje pitné vody, plynovody, naftovody a těžba uhlí a nerostných surovin.
A stát by měl trvat na pravidle, že kdo chce u nás podnikat, tak by zde rovněž měl platit patřičné daně. Vždyť každoročně od nás odcházejí stovky miliard dividend do zahraničních rukou. A tak se pomalu, ale jistě stáváme 18. spolkovou zemí Německa. A to se mi nelíbí!!!
Nevím jak vám, ale mě to připadá, že nám sametová revoluce byla ve své podstatě ukradena!! A s tím se nemohu ztotožnit!