V letošním roce uplyne 25 let, co studenti vyšli do ulic, byli policií zmasakrováni a následně padl komunistický režim. Většina obyvatel tehdejšího Československa očekávala pozitivní změny. Nastartováno k nim naše společnost měla, ale dnes, s odstupem 25 let, začínáme uvažovat, zda jsme v mnoha případech nepromarnili čas.
Československo, po tzv. pomlčkové válce, se rozpadlo na dva samostatné státy – Českou a Slovenskou republiku. Rozhodli o tom pouze dva muži – Václav Klaus a Vladimír Mečiar, když se na tom dohodli v Brně na zahradě vily Tugendhat.Zda-li to bylo moudré rozhodnutí, ukáže čas. Zástupci Moravanů tehdy navrhovali utvoření trojfederace ze samosprávných (nikoliv samostatných) zemí (republik). Bohužel se tak nestalo. Dnes naopak prezident České republiky Miloš Zeman navrhuje federalizaci Ukrajiny jako recept na vzniklé nepokoje.
Česká republika má dnes 15 vlád. Jednu centrální a 14 krajových. Pro stát, který má 10,5 milionu obyvatel je to zbytečný a drahý přepych.Odmítané zemské uspořádání státu (Metropolitní region Praha, Čechy a Morava s částí Slezska) by bylo výrazně ekonomičtějším územněsprávním řešením.
Vstoupili jsme do Evropské unie, jsme členy NATO a zdá se, že naše bezpečnost je zajištěna. Skeptik se ovšem může zeptat: „Na jak dlouho?“ Případ Ukrajiny, která měla dohodou velmocí, Ruska a USA, zajištěnu stabilitu svých hranic, je varující.
Máme svobodné a demokratické volby, ke kterým pravidelně cca 40 % voličů nepřijde. Nemají zájem. Politický vliv a monopol na moc si drží několik politických stran, kdy se u moci střídají levicové strany s pravicovými.
Volební systém už ale není demokratický, neboť díky potřebnému 5% kvoru diskriminuje malá politická uskupení, která své zástupce do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nevyšlou. To za Rakouska – Uherska stačilo politické straně získat potřebný počet hlasů na jeden poslanecký mandát a měla poslance! To byla také demokracie, ale spravedlivější, než dnes. Tehdy se T. G. Masaryk do Poslanecké sněmovny dostal. Za dnešního volebního systému by neprošel.
Před listopadem 1989 jsme si byli všichni rovni, ale někteří mezi námi byli rovnější! Se vstupem do Evropské unie jsme očekávali stabilitu hospodářství a v rámci sociálně tržní ekonomiky islušné platy adostačující důchody ve stáří. Ovšem o úrovni důchodů našich sousedů (např. v Rakousku či v Německu) si dnes můžeme nechat pouze zdát.
Čím je to způsobeno? Hrubý domácí produkt tzv. HDP, tj. tržní hodnota všech koncových výrobků a služeb vytvořená v zemích našich sousedů je dvakrát až třikrát vyšší než v České republice. Proto ty rozdíly v platech a v důchodech.
„Díky“ politice pravicových vlád naše produktivní sféra rok od roku klesá. V oblastech, které svojí činností, výnosy a reálnými daněmi naplňují státní rozpočet, trvale klesají počty zaměstnanců. Dnes tam pracuje pouze cca 14 – 15 % obyvatel, což je kolem 1 500 000 osob. Z deseti a půl miliónu obyvatel naší republiky je to žalostně málo. Ve službách, v dopravě a v kategorii OSVČ pracuje něco přes 5 % obyvatel. Zbývajících cca 80 % obyvatel našeho státu (učitelé, policisté, soudci, lékaři, úředníci, politici atd.)jsou za svoji práci či prostou existenci (senioři, studenti, nezaměstnaní a sociálně potřební) placeni ze státního rozpočtu. I když i tito občané platí nepřímé daně, tak je to pouhé přerozdělování již vybraných daní.
Rozbujelé státní instituce nás ročně stojí cca 300 miliard korun. Za předchozích pravicových vlád stát sloužil za „dojnou krávu. Korupce, černá ekonomika, lichva a neprůhledné smlouvy tento stát doslova vysávaly. Proto je nutné uvítat snahu nového vedení státu o transparentnost vládnutí, průhlednost uzavíraných smluv a zavádění auditů hospodaření ve státních institucích.
Celosvětová ekonomická krize, vysoká nezaměstnanost v České republice, v současnosti cca přes 500 000 osob, s neevidovanými nezaměstnanými ve skutečnosti možná až 1 000 000 osob, jeden a tři čtvrtě bilionu státního dluhu, to jsou skutečnosti, které náš stát, naše obyvatele, pomalu a jistě tlačí k hranici chudoby. Asi jeden milion exekucí, které jsou vedeny proti obyvatelům naší republikyje pomyslným vrcholem, za kterým je čeká beznaděj a živoření.
Ti co mají práci, jsou na tom podstatně lépe. Ale jelikož cca 80 % firem a podniků je v zahraničních rukách, tak zisky jimi vytvořené jsou odváděny do ciziny. Minimální mzda je v České republice dána částkou 8 500 Kč. Průměrná mzda je asi 22 000 Kč. Z toho u mužů je cca 24 000 Kč a u žen cca 20 000 Kč. Probíhající ekonomická krize nám v roce 2013 snížila platy v průměru o 460 Kč, což je asi 2 %. Další 1 % nám ubrala inflace.
V žebříčku konkurenceschopnosti ekonomicky nejvyspělejších států, který vydává OECD, již delší dobu klesáme. V loňském roce jsme spadli na 36 místo. A to je velmi varující.
Jak z toho ven? Je nutné znát základní údaje o stavu naší ekonomiky. HDP za rok 2012 činil v České republice 3, 844 bilionu Kč, což bylo cca 19 000 US dolarů na jednoho obyvatele. Nyní po devalvaci koruny to bude ještě méně. Hlavním úkolem vlády bude vytvoření legislativních podmínek pro zvýšení výkonnosti naší ekonomiky.
Proto je nejprve nutné změnit ekonomickou podstatu naší existence a změnit nepoměr mezi produktivní a neproduktivní sférou, což v prvé řadě znamená redukci nákladů na státní správu. Stát se také musí stát garantem výstavby veřejně prospěšných staveb (dálnice, mosty, tunely, modernizace železnic, vodních cest apod.)
Je nutné podpořit růst počtu výrobců a tím pádem i výrobků, které budou žádané a prodejné na světových trzích. Za tím účelem je nutno investovat do rodinné politiky, do školství, vědy a výzkumu, neboť nastupující mladé generace ponesou tíhu ekonomické garance zachování našeho státu.
Naším cílem musí být zvýšení naší konkurenceschopnosti na světových trzích a následně návrat mezi vyspělé státy. Pokud chceme v budoucnu dosáhnout na německé či rakouské platy a důchody, tak musíme zvýšit naší výkonnost. Pokud to chceme dokázat, tak musíme změnit atmosféru v naší společnosti a vrátit se k osvědčeným skutečnostem a zásadám.
Musíme si zejména uvědomit, že základními hodnotami, které Evropu utvářejí již několik tisíc let, jsou křesťansko – židovská etika a morálka, řecká vzdělanost a římské právo. Ve střední a východní Evropěnás navíc ovlivnil výrazný byzantský vliv.
Proto je nutno podpořit a zachovat tradiční roli rodiny jako instituce sloužící ke zdravému vývoji a výchově nové generace. Početí a výchova dětí musí být náležitě oceněna v rámci státní rodinné politiky.
Seniorům musíme zaručit důstojný život, úctu a zdravotní péči, včetně státem garantované valorizace důchodů.
Ženám musíme garantovat za stejnou práci stejné platy, rovnoprávné s muži. Řádná výchova dětí musí být u žen zohledněna v navýšení jejich důchodů.
V zemědělské politicestátu musíme podpořit obnovupotravinové soběstačnosti pro naši republiku.
V rámci etické výchovy našich dětí a mladé generace je nutné je seznámit s prověřenými hodnotami, jako jsou čest, národní tradice, láska k vlasti, k rodnému městu či obci,smysl pro povinnost, zodpovědnost, nadšení pro práci, pro dobročinnost, zápal pro věci veřejné a ochrana životního prostředí.
Pokud se mladé generaci podaří vštípit uvedené zásady, dát jí vynikající vzdělání, tak se nám bude, po nabytí nových zkušeností v cizině, vždy ráda vracet domů. V tom případě náš stát bude vzkvétat.