Proč není Morava samosprávnou zemí v České republice, aneb snahy Čechů o její podmanění.

Vážení čtenáři, položili jste si někdy otázku, proč Morava není samosprávnou (spolkovou) zemí v

České republice jako je to u našich sousedů v Rakousku a ve Spolkové republice Německo? Proč i

po tzv. „sametové revoluci“ nebyla a není v Praze zákonodárná vůle vrátit Moravě historickou

zemskou samosprávu? Proč se pražští a čeští politici drží komunisty zavedeného krajského

uspořádání státu? Vždyť provoz čtrnácti krajů, které jsou rozlohou, daňovou výtěžností i počtem

obyvatel nevyvážené, je příliš drahým luxusem pro tak malý stát, jakým je Česká republika.

Nahlédněme proto do historie Moravy a podívejme se jak se odvíjela.

V letech 623 – 658/661 byl panovníkem Slovanů Sámo, národností Frank z kraje Senonského(

Senonago). Jeho sídlo je hledáno v Dolnomoravském úvalu, snad na vrchu Náklo u Ratíškovic v

okrese Hodonín. Sámo měl mít 12 žen a 23 synů a 15 dcer. Roku 631 porazil franské vojsko u

Wogastisburgu.

Pozn. V sousedství římské pevnosti Lauriacum (pozdější Lorch v Rakousku), při východním břehu

řeky Enže ústící do Dunaje, v dnešním Albingu (blízko městečka Sankt Pantaleon), stála další

římská pevnost. Obě strážili protilehlé údolí řeky Aist, kterým vedla cesta na sever do Čech. Když

cesta do údolí řeky Aist, nazývané též Agasta, vycházela přímo z bývalé římské pevnosti, stojící v

dnešním Albingu, přesně naproti ústí řeky Aist, tak pevnost dostala jméno podle této řeky. Pevnost

Agasta, jinak Agastisburg, franským kronikářem zapsaná jako Wogastisburc, se stala slovanským

pohraničním hradem, který chránil hlavní západní přístup do Sámovy říše.

PhDr. Ján Steinhübel, Nitrianské kniežatsvo, Bratislava 2004, str. 33.

Podle pozdní tradice měli na Moravě, v Nitransku a v Panonii vládnout knížata a králové.

Roku 678 se připomínají králové a knížata na západ od Avarského kaganátu.

V letech 680 – 700 vládl Sámův syn Moravod, který koncem 7. století přišel se svojí družinou z

Panonie přes Žitný ostrov do Pomoraví a začal zde budovat moravský státní útvar.

V letech 700 – 720 je připomínán panovník Vladuc z Karantánie (z Korutan).

Po něm se vlády měl ujmout Suanthos ( Suatben, Svatoš?), syn Moravodův (podle G. Dobnera syn

Sámův?)

V letech 760 – 796 byl panovníkem Samoslav, po něm v letech 796 – 805/811 vládl Hormidor a

v letech 811 – 820 je zmiňován Mojmar (Vonomir?, Mojmír I.), který měl tři syny – Mojmíra II./I.,

Bosona a Ljudevíta.

Mojmír II./I. vládl v letech v letech 820 – 842.

První výslovná písemná zmínka o Moravanech pochází z roku 822. Tehdy franský císař Ludvík

svolal do Frankfurtu obecný sněm, aby zde projednal všechny nutné záležitosti, které se týkaly

prospěchu jeho říše. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech západních Slovanů, tj. Obodritů, Srbů,

Veletů ,Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu byli vysláni s

dary“.

Po Mojmírovi II./I. vládl v letech 846 – 870 kníže a král Rostislav. V letech 870/871 je připomínán

Slavomír, který předal vládu synovci Rostislava Svatoplukovi I., který kraloval v letech 871 – 894.

Po úmrtí Svatopluka měl v letech 894/895 vládnout jeho syn Predeslav, který abdikoval, stal se

mnichem a přijal jméno Ivan. V letech 895 – 902 vládl na Moravě Mojmír III./II., který patrně padl

v roce 902 v boji s Maďary. Po něm se připomíná jeho bratr Svatopluk II., který pro svůj odpor k

Mojmírovi III./II. odešel do Salzburku. Zde jsou roku 925 vzpomínáni Mojmír a Svatopluk, patrně

jeho synové. Podle rodové pověsti se k nim, jako ke svým předkům, hlásili Dietrichstejnové.

Podle pozdní tradice měl na Moravě do roku 945 vládnout kníže Olgus (Volcus, Holcus?), který

odešel se svojí družinou na Kyjevskou Rus. Toho roku zemřel moravský (arci)biskup Silvestr.

K roku 947 AlMaśúdí připomíná existenci národa zvaného Moravané.

Mezi královstvím Moravanů a východní Římskou říší (Byzancí), jako dvěma subjekty

mezinárodního práva, byla v roce 863 uzavřena dohoda. Císař Michael III. vyšel vstříc žádosti

Moravanů a vyslal na Moravu zvláštní politicko kulturní misi vedenou Konstantinem Filosofem a

opatem Metodějem. Její zásluhou se Morava stala kolébkou slovanské knižní vzdělanosti.

Patrně v roce 872 na Moravě uzavřel syn moravského panovníka Rostislava, moravský kníže

Bořivoj, sňatek s Ludmilou, dcerou pšovského (?) knížete Slavibora. Asi v roce 875 moravský

kníže Bořivoj usedá na pražský knížecí stolec. (Pozn. Hypotézu o moravském původu Bořivoje

prosazovali někteří moravští historici, dnes již zesnulí (Havlík, Šimík, Zástěra). Naopak čeští

historici (Sláma, Žemlička) ji odmítají, přestože ve staroslověnské legendě „O pustinike Ivane,

koroleviče korvatskom“, je Bořivoj nazýván knížetem moravským!!!

Následné připojení Moravy k Čechám proběhlo asi v letech 1029 – 1030, ale nebylo žádným

ideálním spojením dvou zemí, ani dvou částí pro tu dobu pomyslného národa, jak si někdy

historikové romanticky představují, ale tvrdou středověkou skutečností se všemi průvodními rysy

feudální dobyvačnosti, známými i z příkladů jiných, například dobytí Anglie Normany. Došlo k

potlačování domácích vyšších a vládnoucích vrstev, k jejich podmaňování, zbídačování,

odstraňování a k dosazování českých družiníků a velmožů na Moravu, a také i k potlačování

domácích moravských politicko kulturních tradic, které byly nové vládní moci na překážku.

V roce 1055 Spytihněv II., vévoda Čechů, „se jal uspořádat nově Moravské království“. Sesadil

velmože dosazené jeho otcem Břetislavem I. a odstranil a uvěznil okolo tří set představitelů

vládnoucí moravské aristokracie, vyvlastnil jejich majetek a na jejich místa dosadil české velmože

a úředníky.

Římský císař Fridrich I. Barbarossa v roce 1182 rozhodl o zamezení snah českých vévodů

vládnout na Moravě. Moravské markrabství stejně jako Čechy, mělo být nadále udělováno jako

léno Římského imperia. Vzniklá rovnoprávná diarchie Čech a Moravy představovala nadále jedno

společné dynastické soustátí.

Moravské markrabství koncem 13.století mělo své zemské úředníky, v jejichž čele stál zemský

hejtman, který se poprvé uvádí v roce 1298, své zemské sněmy a soudy. Pozemkové vlastnictví se

zaznamenávalo v zemských deskách.

Jan Lucemburský, král Čech a markrabí Moravy, potvrdil Moravskému markrabství v roce 1311

všechny jeho svobody a práva, které mu zabezpečovaly jeho rovnoprávné postavení s Čechami v

rámci lucemburského dynastického soustátí. Všechny zemské úřady samosprávy měly být na

Moravě nadále obsazovány jen rodilými Moravany. S Čechami spojovala Moravu osoba

společného panovníka – krále Čech a markrabího Moravy (personální unie) a povinnost společné

obrany.

V roce 1348 Karel IV., král římský a král Čech, markrabí moravský, z moci krále římského

rozhodl, aby olomoucké arcibiskupství, Opavské vévodství a Moravské markrabství byla do

budoucna podle práva vázána na krále Čech a Korunu Českého království. Nový státoprávní

pojem byl nadřazený Království Čech, s nímž jej nelze ztotožnit, neboť termín Koruna byl

synonymem pro celou říši v čele s králem Čech. Zemské desky, do kterých se zaznamenávaly

všechny majetkové a pozemkové vlastnictví byly soustředěny do Brna a do Olomouce.

V roce 1462 císař Fridrich III. na žádost Jindřicha z Lipé, nejvyššího zemského hejtmana

Moravského markrabství a maršálka Království českého, jakož i na žádost stavů Markrabství

moravského, změnil v erbu Moravy šachování orlice ze stříbrně /bíle/ červeného na zlato

/žlutě/ červené.

Za vlády Jiřího z Poděbrad krále Čech a markrabího Moravy v roce 1464 ztratilo markrabství svou

funkci vladařství (léna králů a Koruny království Čech) a bylo ztotožněno s celou Moravskou

zemí v čele s její samosprávnou stavovskou korporací vedenou moravským zemským

hejtmanem. Po smrti českého krále a moravského markraběte Jiřího z Poděbrad byl roku 1471 na

českém sněmu v Kutné Hoře zvolen králem Čech polský princ Vladislav II. Jagellonský. Zápisem

slíbil dodržovat všechna práva a svobody, které byly Čechům a Moravanům potvrzeny v minulosti.

V roce 1473, podle dohody mezi králem Vladislavem II. a Matyášem Korvínem bylo na sněmu v

Brně za přítomnosti krále Uher a markrabího Moravy Matyáše Korvína zvoleno pro správu

Markrabství moravského čtyřčlenné direktorium, v němž dva direktoři náleželi straně krále

Vladislava (Jan z Pernštejna, Ctibor Tovačovský z Cimburka) a dva straně krále Matyáše Korvína

(Jindřich z Lipé, Jindřich Jičínský z Boskovic). Podle smlouvy uzavřené v Praze roku 1475 měl

král Vladislav II. vládnout v Čechách, Lužicích, v knížectví Svidník a Javor ve Slezsku a král

Matyáš Korvín pak na Moravě, v ostatním Slezsku s Vratislaví, Opolem a Ratiboří. Na zemském

sněmu v Brně byl pak v témže roce místo čtyřech direktorů zvolen novým nejvyšším moravským

hejtmanem Ctibor Tovačovský z Cimburka, který byl zároveň kancléřem kralovství Čech.

V roce 1480 na návrh moravského zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka se

zemský sněm Moravského markrabství usnesl, aby zápisy do moravských zemských desek se

nadále prováděly v jazyce přirozeném na Moravě. Ten byl na Moravě včetně svých specifik,

pokládán za přirozený jazyk moravský /idioma moravicale/. Ctiborem Tovačovským z

Cimburka byla sepsána i první Moravská ústava v které se píše, že “ Morava byla vždy

svobodná, jakkoliv od království a Koruny moravské padla, žádnému pánu, ani které zemi,

podmaněna nebyla“.

V roce 1481 začal nejvyšší moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka zpracovávat

a psát Zřízení zemské (ústavu) Moravského markrabství (Paměť, obyčeje, řády, zvyklosti

starodávné a práva Markrabství moravského), která byla nazvána Knihou tovačovskou.

V 16. století představoval nejvyšší zemský orgán moravský zemský sněm, který měl právo

povolovat berně, měl samostatnou moc pokud šlo o zemská práva a zemské zákonodárství a střežil

moravské svobody. V čele země stál královský zemský hejtman s dalšími úředníky. V zahraničí

byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika.

Počátkem 17.století z iniciativy Karla St. ze Žerotína se Moravané osamostatnili a dočasně se

odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále a markrabího Rudolfa II. a vznikla konfederace

Moravy, Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II. přijatý v roce 1608 za

moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné a to i bez

souhlasu panovníkamarkra­bího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a

bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato iniciativa byla výsledkem

rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě.

Bitvy na Bílé Hoře se v roce 1620 zúčastnilo na čtyři tisíce mužů moravského námezdného vojska,

které vedl Jindřich z Thurnu mladší a Jindřich Šlik. Po zmateném útěku českých vojsk z Bílé Hory,

byl to jedině tento moravský pluk, který do posledního muže hájil povstání, zosnované

protestantskými stavy v Čechách.

V roce 1628 Římský císař Ferdinand II., král Uher a Čech, markrabí Moravy atd, potvrdil novou

Ústavu Moravského markrabství a 140 listin a privilegií Moravy včetně privilegia římského

krále Fridricha /1212/, Jana Lucemburského /1313/, Karla IV./1348, 1355, 1366/, císaře Fridricha

III. /1462/, Jiřího z Poděbrad a dalších. Ústava zabezpečovala rodu Habsburků dědičné právo

na Moravské markrabství.

Po vítězství pruského krále Fridricha II. nad císařskými sbory v roce 1742, byl ve Vratislavi

ujednán mír, v němž Marie Terezie, resp. Koruna království Čech ztratila ve prospěch Pruska

právní nároky mimo jiné na Branibory a Slezsko kromě tzv. rakouského či moravského

Slezska.

Za vlády Marie Terezie, královny Uher a Čech, markraběnky Moravy atd, v roce 1749 Moravské

markrabství stejně jako jiné země habsburské monarchie bylo v oblasti vojenské, politické, soudní

i finanční podřízeno centrálním úřadům ve Vídni. Koruna Českého království pozbyla

praktického významu.

V roce 1763 bylo zřízeno Moravské zemské gubernium v čele s královským zemským hejtmanem

Moravského markrabství, který se stal zároveň předsedou zemských sněmů a zemského výboru.

Moravskému zemskému guberniu byla svěřena samospráva v záležitostech politických,

daňových a finančních, vojenských, obchodních mincovních, zdravotnických, v hornictví a

veřejné bezpečnosti.

Olomoucké biskupství bylo v roce 1777 povýšeno na arcibiskupství a stalo se na Moravě

metropolitním i pro nově zřízené biskupství v Brně. Na místě proponovaného biskupství v Opavě

byl zřízen generální vikariát.

V roce 1782 Císař Josef II. sloučil Moravu a moravsko rakouské Slezsko v jediný politický

celek v rámci Rakouské monarchie, v zemi MoravaSlezsko. Sídlem zemského hejtmana a

hlavním zemským městem bylo Brno. V čele samosprávy země Moravy – Slezska stálo Moravsko

  • slezské gubernium.

Římský císař Leopold II., král Uher a Čech, markrabí Moravy, atd., císařským reskriptem v roce

1790 svolal a obnovil zemský sněm Moravského markrabství. Sněmu předsedal sněmovní direktor

a moravsko slezský gubernátor. Moravskému zemskému sněmu byla navrácena moc

zákonodárná a vládní, zatímco výkonnou si podržely zeměpanské úřady panovníka.

V roce 1848 bylo zrušeno Moravskoslezské gubernium a neuskutečnilo se utvoření nového

zemského sněmu a zemského výboru Markrabství moravského. O rok později podle nového

zřízení Rakouského mocnářství zanikla platnost Ústavy Moravského markrabství, zůstal však

zachován moravský zemský výbor. V rámci centralizace se Moravské markrabství, podobně

jako jiné země mocnářství, stalo korunní zemí mocnáře a provincií monarchie.

V únoru 1861 byly přijata Ústava Rakouské monarchie, která podávala soubor zemských zřízení.

Působnost nového zemského sněmu Moravského markrabství a moravského zemského výboru

byla taxativně vymezena v oblasti zákonodárné a správní. V čele zemského výboru stál opět

moravský zemský hejtman. Výbor měl výkonnou a samosprávnou funkci. Zemský místodržitel

nebyl však odpovědný zemskému sněmu.

V roce 1865 v rámci programu federalizace Rakouské monarchie byla zrušena únorová Ústava a

Vídeň zahájila přímé jednání se zemskými sněmy, včetně sněmu Moravského markrabství.

Dva roky poté byla přijata nová prosincová Ústava liberálního ducha, ale centralisticky pojatá.

V roce 1908 bylo Moravské markrabství správně členěno na města s vlastním statutem (Brno,

Olomouc, Znojmo, Jihlava,Kroměříž, Uherské Hradiště) a na 34 okresy. Zemský sněm

Moravského markrabství v čele se zemským hejtmanem měl 151 poslanců. Moravský zemský

výbor, jemuž předsedal rovněž zemský hejtman, se ve svých referátech staral o zemskou

správu, zemský majetek a podniky, zemědělství živnosti a průmysl, zdravotnictví, veřejnou

bezpečnost, vojenské záležitosti v zemi, vzdělání a vyučování, vědu, literaturu a umění,

veřejné stavby, dopravu a zemské daně

V září 1918 se s tichým souhlasem dohodových mocností ustanovila tzv. zatímní československá

vláda s Masarykem jako prezidentem, předsedou ministerské rady a ministrem financí, Eduardem

Benešem jako ministrem zahraničí a ministrem vnitra a Milanem Rastislavem Štefánikem, jako

ministrem války. Tato vláda vystupovala nyní jako jediný legální představitel a mluvčí obyvatel

zemí Koruny české a Slovenska v zahraničí. Ještě před tím vznikl 13. července 1917 v Praze v

souladu s Masarykovou zahraniční akcí Národní výbor československý, jako vrcholná domácí

instituce…

Zemský sněm Markrabství moravského nezasedal a o připojení Moravy k novému státu

československému ani nejednal ani nerozhodl. Přičlenění Moravy k Republice Československé

bylo výsledkem revolučního aktu, který provedli zemští a říšští poslanci, zvolení za české

strany na Moravě při posledních předválečných volbách, zasedající v Národním výboru.

Nově zřízené ministerstvo vnitra Československé republiky od samého začátku mělo snahu

zemské zřízení nahradit krajským. Na Moravě odmítaly snahy nahradit zemské zřízení župami

svorně takřka všechny politické strany a veškerý denní tisk s odůvodněním, že by Morava jako

samostatný historický útvar s tisíciletou tradicí neměla zaniknout.

Definitivní ústava přijatá v únoru 1920 rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc

svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složené z

poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů. Nový stát byl tzv. župním

zákonem č. 126 Sb. zák. a nařízením z 29. února 1920 správně rozdělen na župy a na okresy.

Z původní Moravy tak v Československé republice nakonec zůstal jen znak ve velkém a

středním znaku Československé republiky. Zemské vlajky byly zrušeny a jejich užívání

zakázáno. Zákon o župním zřízení měl vstoupit v platnost do tří let. Proti jeho uvedení do praxe

však stále vládl velký odpor.

Župní zřízení vstoupilo od 1. ledna 1923 v platnost, ale pouze na území Slovenska. Vývoj

nakonec v roce 1927 vyústil v přijetí zákona o organizaci politické správy, který se vracel

zpět k zemskému zřízení. V celé republice se politickými úřady s povšechnou působností

staly v první instanci okresní úřady a ve druhé instanci zemské úřady. V Brně byl zřízen

Zemský úřad pro Zemi moravskoslezskou s expoziturou v Moravské Ostravě.

V Zemi moravskoslezské existovalo čtyřicet pět okresních úřadů. Nejvyšším článkem územní

samosprávy byla zemská samospráva. Nejvyšším orgánem zemské samosprávy v Zemi

moravskoslezské bylo šedesátičlené zemské zastupitelstvo. Funkční období členů zastupitelstva

bylo šestileté, jeho předsedou se stal z titulu svého úřadu zemský prezident. Zemské zastupitelstvo

volilo ze svých řad zemský výbor, jenž měl dvanáct členů. Také jemu předsedal zemský prezident.

Zemský prezident zastupoval Moravskoslezskou zemi navenek jako právnickou osobu a

podepisoval písemnosti, vydané jejím jménem. Působnost Zemského zastupitelstva se dělila na

činnost hospodářskou a správní, normotvornou, na působnost ve správním soudnictví a na

působnost poradní a iniciativní.

V roce 1939 byla Morava začleněna do protektorátu Čechy a Morava. Zemská správa podléhala

úřadům Německé říše.

Po válce nové Československo obnovovalo svůj život na zemských principech, zemské instituce se

konstituovaly takřka ve všech oblastech veřejného života. Jen místo prvorepubliko­vých orgánů

státní správy se moci ujímaly národní výbory, Zemský národní výbor pro Zemi

moravskoslezskou se ustanovil v roce 1945, bezprostředně po skončení válečných operací na

Moravě.

Po parlamentních volbách, které proběhly 26. května 1946 získali komunisté vliv také na Moravě.

Výsledky voleb se promítly i do vedení a činnosti národních výborů, včetně Zemského národního

výboru pro Zemi moravskoslezskou, jehož novým předsedou se stal 31.července 1946 člen KSČ a

šéfredaktor jejího moravského deníku Rovnost František Píšek. Zemský národní výbor pro Zemi

moravskoslezskou se tak změnil z obránce zájmů samosprávné země a jejích obyvatel v

poslušný nástroj pražské vlády, vedené předsedou KSČ Klementem Gottwaldem.

Výsledkem komunistických představ o centralizaci moci bylo kromě jiného zrušení zemského

zřízení a zavedení členění republiky na kraje. Definitivní podobu krajského zřízení schválila vláda

Československé republiky na svém zasedání 30.listopadu 1948. Rozhodla o zřízení osmi krajů v

Čechách, pěti krajů na Moravě a šesti krajů na Slovensku. Země moravskoslezská by­la

rozdělena na kraj Jihlavský, Brněnský, Gottwaldovský, Olomoucký a Ostravský, přičemž

ani jejich hranice nerespektovaly bývalé zemské hranice. Největší změnu znamenalo rozšíření

Jihlavského kraje hluboko do Čech.

Prvním lednem 1949 zmizely Morava a Slezsko po tisícileté existenci z mapy Evropy. Národní

shromáždění Československé republiky podle rozhodnutí Komunistické strany Československa

odsouhlasilo zrušení členění státu na samosprávné země a zrušilo zemské zřízení v tehdejší ČSR.

Národní shromáždění schválilo dne 9.dubna 1960 zákon o reorganizaci územní správy. Podle něj

se počet krajů výrazně snížil, na území Moravy a Slezska vznikly dva celky Severomoravský a

Jihomoravský kraj. Ani při jejich projektování nebyla respektována historická hranice mezi

Čechy a Moravou. Morava ztratila Dačicko a Slavonicko, Svitavsko a Moravskotřebovsko.

Dokonce i pramen řeky Moravy, která dala zemi své jméno, se ocitl ve Východočeském kra­ji.

Za pražského jara v roce 1968 byl z iniciativy poslanců Jihomoravského kraje a nově založené

„Společnosti pro Moravu a Slezsko“ podán „Návrh na státoprávní a územní uspořádání

Československé republiky,“ která se měla stát trojdílnou federací tří státoprávních a

rovnoprávných subjektů Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska. Snahy Moravanů byly

potlačeny a stát byl uspořádán na nacionálním principu dvou hlavních národů Čechů a Slováků, na

historickém anachronismu českého resp. slovenského národního obrození 19. století. Parlamentem

České socialistické republiky se stala Česká národní rada, podle jednostranných představ

nástupkyně Českého zemského sněmu před rokem 1918, ve skutečnosti však také bývalého

Moravského zemského sněmu a Slezského zemského sněmu. Tvořili ji nejen poslanci z Čech, kteří

měli většinu, ale též poslanci zvolení na Moravě a ve Slezsku.

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 9. 5. 1990 přijalo

usnesení, ve kterém se uvádí:“ Federální shromáždění České a Slovenské Federativní

Republiky považuje zrušení Země moravskoslezské od 1.ledna 1949 v rámci nového územně

správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokraticko centralistické

praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy, a který tak

podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti. Vyslovuje proto pevné

přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených

zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví.

Ve volbách v roce 1990 bylo zvoleno do České národní rady 22 poslanců Hnutí samosprávné

demokracie – Společnosti pro Moravu a Slezsko. Poslanci HSDSMS předložili v srpnu 1990

návrh zákona o zemském zřízení. Předsednictvo ČNR, kde mělo převahu Občanské fórum, jej ve

výborech zamítlo.

V září 1990 byly předsedkyni ČNR Dagmar Burešové předloženy petice občanů požadující

rehabilitaci Země moravskoslezské, které podepsalo více jak 630 000 osob. K jejich přání

nebylo přihlédnuto.

V březnu 1991 byl předložen upravený návrh zákona o zemském zřízení. Tento návrh byl

předsednictvem ČNR také zamítnut.

V roce 1995 poslanci Českomoravské strany středu (vznikla sloučením HSDSMS a LSU)

podali návrh zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků v ČR (varianta pěti

zemí), který byl odmítnut Poslaneckou sněmovnou ČR při prvním čtení.

V roce 1997 přijala poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní zákon č.347/1997

Sb. o vytvoření 14 vyšších územních samosprávných celků (VÚSC) krajů v České republice.

Následně dne 1. 1. 2000 vstoupil v platnost zákon, který rozdělil území České republiky na 14

krajů, prakticky stejných, jaké zavedl komunistický režim v roce 1948!!!

Pozn. Občané české části kraje Vysočina nejásali a nebyli nadšeni, že patří pod moravskou Jihlavu

a lidé z Moravské Třebové, místo aby jezdili na kraj do 60 km vzdálené Olomouce, tak jezdí do 90

km vzdálených Pardubic. Dnešní krajské uspořádání státu logiku nemá, je příliš drahé a přesto

bylo prosazeno. Proč tomu tak je, protože Praha se svým centralismem se nerada vzdává své

hospodářské i politické moci nad Moravou a Moravským Slezskem (Pozn. Opava byla až do roku

1614 součástí Moravy).

Podívejme se nyní co bylo řečeno o Moravě.

"Morava je podivuhodná země už proto, že je a není. Kdysi v dávné historii, bývala markrabstvím

volně spojeným s Českým královstvím. Dnes splynula s Československou federativní republikou a

její jméno se vyskytuje už jenom v celostátních předpovědích počasí a v národních písních."

Básník Jan Skácel, Vilenica ve Slovinku, roku 1988.

V souvislosti s povýšením olomouckého biskupství na arcibiskupství za českého krále a

markrabího moravského Přemysla Otakara II. v roce 1267 vznikla i legenda O sv. Cyrilu a

Metoději, patronech Moravy (Legenda Moravica)" ve které se uvádí: " …Morava je země širá a

utěšená, oplývající bohatstvím plodů…, obyvatelé vynikají krásou postavy, budící úctu, vážností

mravů, muži jsou stateční, bojovníci znamenití, k dvorské službě uzpůsobeni a veškerým

pěstováním svých zájmů tomuto světu připodobněni…Přes­lavný národ moravský nikoli bojem, ale

vírou … stal se národem svatým"

PhDr. Havlík, Lubomír, Emil, Vilém, Moravské letopisy, Brno, 1993.

Moravské markrabství bylo jako instituce podle ustanovení Karla IV. lénem krále a Koruny

Království Čech, reprezentantem celého soustátí byl však pouze král, markrabí a vévoda v jedné

osobě, nikoliv čeští stavové, kteří si tendenčně zaměnili reprezentaci svého Království Čech s

reprezentací celé Koruny.

Proto jim Moravané v roce 1453 ústy Vaňka z Boskovic odpověděli: "Páni Čechové… k tomu se

známe, že jsme úd Koruny, ale ve všem urození i v statcích i v místech tak svobodní jako vy páni

čeští, ale nejsme žádní manové, než svobodní páni tak dobře jako i vy…"

PhDr. Havlík Lubomír, Emil, Vilém, Moravské letopisy, Brno, 1993.

Na zemském sněmu Moravského markrabství v Brně v roce 1550 za přítomnosti Ferdinanda I.,

krále Uher, Čech, markrabího Moravy atd. upozornil moravský zemský hejtman Václav z Ludanic

v závěru své řeči že, Markrabství moravské jest země svobodná, má vlastní politická práva a

svobody a nedá se o ně připravit… Dříve Morava v ohni a popeli zahyne, než aby trpěla nějakého

u víře nucení.

PhDr. Havlík Lubomír, Emil, Vilém, Moravské letopisy, Brno, 1993.

Na moravském zemském sněmu v roce 1585 v Brně se stavové Moravy ohradili výtce, že ostatní

země České koruny jsou ochotnější v poskytování berní na válku s Turky, a nepovolili berni ani o

groš vyšší, než na sněmu předchozím. Zdůraznili, že Markrabství moravské jest sice předním

údem Koruny Království českého, ale jinak zemí úplně svobodnou, která není povinna, aby se v

něčem spravovala zeměmi jinými.

PhDr. Havlík Lubomír, Emil, Vilém, Moravské letopisy, Brno, 1993.

Karel Starší ze Žerotína se prezentoval jako odhodlaný zastánce moravského zemského

patriotismu, stal se vášnivým obhájcem zemských svobod a privilegií. V roce 1606 o Češích velmi

trpce napsal: "Zdališ oni nejsou, kteří nám svobod našich závidí? Zdališ oni nejsou, kteří nás

opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstavali?

Neboť jakkoliv se pěkně /stavějí/, jakkoliv lahodná slova od sebe dávají, jakkoliv mocným a

upřímným přátelstvím se zavazují, nic není, já je znám a vím, že kdekoliv mohou a příčiny

dostanou, všudy s námi zadní kouty vymetají.

Obrana Karla staršího z Žerotína k panu Jiříkovi z Hodic, Chrudim, vyd. r. 1891, str. 25.

V roce 1618 protestanští stavové české a německé národnosti v Českém království povstali na

obranu svobody vyznání v Čechách. Na výtky z Čech, že brání Moravě připojit se k českému

povstání, prohlašoval moravský zemský hejtman Karel St. ze Žerotína, že proti Čechům ničeho

neučinil, že nepovažuje jejich při za bezprávnou, avšak neschvaluje způsob, jakým ji vedou, neboť

tím ohrožují okolní země a přispívají k záhubě celé říše. "Čechové se snaží stát slavnými tím, že

zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž

sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustímeli je my a jiní“.

PhDr. Havlík Lubomír, Emil, Vilém, Moravské letopisy, Brno, 1993.

Ve spisu Clamores Eliae z druhé poloviny šedesátých let 17.století,v jednom ze svých posledních

děl v dekadenci Jan Ámos Komenský píše: Milé matce mé vlasti, zemi moravské, jeden z věrných

synů jejich…" a předmluvu ke spisu Unum necessarium z roku 1668 podepisuje dokonce jako J. A.

Comenius Moravus. Vlastivědný věstník moravský, in ročník XII/1980, str. 285.

Na základě konstitučního patentu v roce 1848 se utvořil nový zemský sněm Moravského

markrabství. Na návrh Petra rytíře Chlumeckého sněm uzákonil, aby moravský jazyk v kostelích

a školách, v úřadě a před právem s německým stejně se postavil. Podle J. Jungmanna byla tehdejší

forma českého spisovného jazyka bližší jazyku moravskému Kralické bible, než spisům českým

Veleslavínových a mluvilo se vlastně řečí moravskou. A podle názoru K. Havlíčka Borovského

byl spisovný jazyk v Čechách vlastně čistou moravštinou. (Národní listy).

PhDr. Havlík Lubomír, Emil, Vilém, Moravské letopisy, Brno, 1993.

Na schůzi pražské inteligence a měšťanů ve Svatováclavských lázních v roce 1848 byl zvolen

Národní výbor, který vyslal deputaci s peticí k císaři Ferdinandovi V., králi Uher a Čech a

markrabímu Moravy. V petici požadoval Národní výbor státoprávní spojení Čech, Moravy a

/moravského/ Slezska, obnovu Koruny Českého království v rámci Rakouské monarchie. V petici

k císaři určoval pražský výbor též postavení Moravy: 1. Aby Moravanům táž práva udělena byla ,

kterých nabyli Čechové…, jak v ohledu na zřízení zemské, tak na zřízení obcí.

Aby Morava při této rovnosti práv zůstala nicméně samostatná. 3. Aby nejvyšší odpovědné ouřady

pro Čechy měly i jejich záležitosti v obsahu svých povinností. 4. Aby se výborové sněmu českého

a moravského scházeli ke společné poradě. 5. Aby národ český a moravský navzájem zaručili

sobě svobodu občanskou, jakož i rovnost národnostní. Zemský sněm Moravského markrabství

adresoval císaři Ferdinandovi stanovisko k petici pražského národního výboru pokud šlo o

Moravu. Ve stanovisku se uvádělo: Markrabství moravské bylo vždy zemí samostatnou a

nezávislou na Čechách, i když zde vždy byl těsný svazek vzhledem ke stejné slovanské národnosti.

Spojením s Čechami by byla porušena moravská ústava a samostatnost země. Proti spojení s

Čechami hovoří i hmotné zájmy Moravy.

Také provolání Moravského zemského výboru připomínalo milovanou vlast moravskou a

apelovalo na moravské politické vlastenectví. V provolání se uvádělo: Částka obyvatelů pražských

od Jeho Císařské Milosti opětně u nás se neptavší, žádala, aby naše vlast moravská a všechny její

záležitosti s Čechami spojeny byly, abychom naše vlastní zemské v Brně pozbyli a naše sněmy v

Brně přestaly, abychom naše právo v Praze hledali a naše zástupce zemské dílem do Prahy poslali,

slovem, abychom místo samostatné nepodrobené země s Čechami v jednu splynuli. Zapomněli ale,

že Morava stejností jazyka a národností vždy sice s Čechami bratrsky spojena byla, že jsme my ale

jakožto svobodný, od Čech nezávislý národ odvždy své vlastní sněmy a ouřady měli, že Morava

tedy nikdy na své staré památnosti a svou samostatnost a svobodu naproti Čechům obětovati

nemůže.

PhDr. Havlík Lubomír, Emil, Vilém, Moravské letopisy, Brno, 1993.

V roce 1870 napsaly moravské katolické noviny Hlas, že "kdyby Morava měla záviset od Čech,

veta by bylo po katolické víře našeho lidu, veta vůbec po víře a náboženství a – již proto nechceme

slyšet o přivtělení k Čechám, poněvadž nechceme býti Husity“.

Časopis Matice Moravské, ročník XXXIII/1909, str. 162 – 163.

"Ti páni v Praze mají ten plán, že musí dřív každého ožebračit, o postavení i chlebíček připravit a

pak si jsou jisti, že je bude slepě následovat … A jako to dělají s jednotlivci a s jednotlivými sta­vy,

tak by to dělali i s celou zemí Moravskou. Aby se jim, když už by jednou ji měli v pazourech,

nemohla vymknout, hleděli by jí pouštět žilou, vycucávat jí krev a udržovat ji málomocnou. Kdo

nemá síly, nemůže pomýšlet na odpor. To by očekávalo Moravu, kdyby se poddala Čechám.

Noviny Morava, ročník II/1870, číslo 17, strana 1.

"Moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl

Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i

kulturní."

T. G. Masaryk, Problém malého národa, Čas 6, 1907, č. 22.

"Jedná se nám především o to, aby naše Morava neroztřískala se na několik krajů, které by nebyly

ničím jiným, než několika kancelářemi…V in­tencích Moravy je, aby zůstala pokud možno celou.

Ať se toto zřízení nazve župou nebo krajem, je lhostejno, ale nelze souhlasit, aby Morava byla

zmalomocněna rozdělením.

Noviny Moravská orlice, 17. 12. 1919, str. 106.

Po volbách, které v Zemi moravskoslezské proběhly 14.října 1945, na ustanovující schůzi nového

zemského národního výboru v Brně dne 31.října 1945 staronový předseda Zemského národního

výboru prof. František Loubal (Národní socialista) ve svém projevu uvedl. "Při konečné úpravě

ústavních poměrů budeme žádati, aby zemím připadla celá vnitřní správa, pokud si ji nevyhradí

ústřední správa. V zemi pak chceme míti sněm s mocí zákonodárnou pro všechny věci, jež náleží

do působnosti zemí, silný výkonný orgán zemskou hospodářskou radu a zemský správní soud.

Naše věcná působnost musí býti ovšem zajištěna finančně. Při konečné úpravě budeme žádati

opravdu finanční výnos pro zemi, aby mohla z ní též vyrovnávati rozdíly v poplatnosti

podřízených svazků. Budeme při tom usilovati, aby výnos naší výroby byl zdaněn v zemi a pomocí

účelné distribuce průmyslu vytvořena byla na Moravě a ve Slezsku daňová základna stejná jako v

Čechách."

Rovnost, sne 1. 11. 1945, str. 1.

Na vykořisťování Moravy si předseda Zemského národního výboru prof. Fr. Loubal postěžoval

také na stránkách pražského deníku národně sociální strany. " Z oficiální zprávy o poradách o uhlí

se například dovídáme, že domácí otop uhlím bude v Čechách kryt ze 30 procent a v zemi

Moravskoslezské jen z 20 procent. Marně se táži proč? Či snad proto, že jsme proti zimě

otužilejší? Když je někdo u nás na Moravě, tak plně chápe naše těžkosti a starosti, slibuje, že

nesmíme býti odstrčeni, a najednou z úst téhož muže jedné ústřední rozdělovny pak čteme zprávu,

že na nás zapomněl 10 procenty uhlí. A tak je to i v jiných případech, že se nám nedodrží sliby,

které jsme ať přímo na Moravě nebo v Praze s kompetentními činiteli sjednali. Připomínám to také

proto, aby i čtenáři v Čechách věděli proč se tak často ozývají ze země Moravskoslezské i nevrlé

hlasy a brojí proti tak zvanému pražskému centralismu.

Svobodné slovo, ze dne 8. ledna 1946.

Poválečné akcentování zemských práv, poukazování na odlišné moravské historické tradice a

odlišný lidový svéráz mělo za následek, že členové centralistické komunistické strany, založené na

direktivním řízení stále častěji vznášeli požadavek na zrušení zemského zřízení a nahrazení novou

župní nebo krajskou správou. Naopak nejdůsledněji se za uchování historických zemí stavěla

Československá strana lidová. Mimořádnou roli hrála i autorita předsedy strany msgra. Jana

Šrámka, který se o uchování zemského zřízení osobně zasazoval. Proto také lidová strana před

parlamentními volbami roku 1946 se jako jediná dovolávala zemského zřízení a apelovala na

zemský patriotismus Moravanů." MORAVA MORAVĚ! Chcete, aby bylo zachováno zemské

zřízení? Chcete, aby Brno zůstalo hlavním městem země Moravskoslezské? Tedy volte číslo 2.

Jedině Československá strana lidová se postaví PROTI ŽUPNÍMU ZŘÍZENÍ! Jedině

Československá strana lidová je pro zachování zemské samosprávy a zemských celků. Moravané

volí číslo 2.

Národní obroda ze dne 25. 5. 1946.

Pozn. Dne 30. září 1995 se v Brně konal sjezd KDU – ČSL, kterým bylo zrušeno zemské členění

strany zavedené v roce 1991. Moravskos­lezský místopředseda Libor Ambrozek (z Hodonína) na

sjezdu doslova prohlásil, že k zásluhám zemské kanceláře patří podíl na „odsunu moravistických

skupin na smetiště dějin“. Dále odmítl spekulace o zásadní odlišnosti KDU – ČSL na Moravě a v

Čechách!!!! Inu vždy se najde „černá ovce“ ve vlastních řadách, aby se zavděčila chlebodárcům!

PhDr. Havlík, Lubomír, Emil, Vilém, in Moravské letopisy, vydané v roce 2009 u příležitosti

60. výročí, kdy byla Morava protiprávně zbavena svých zemských práv, strana 200.

Jeden z prvních hlasů volajících po obnově zemského zřízení v Československu zazněl dne

2.dubna 1968, kdy u příležitosti 150.výročí založení Moravského muzea v Brně jeho vědečtí a

odborní pracovníci vydali prohlášení, v němž se uvádí "Historická a kulturní existence Moravy je

hluboce zakotvena ve vědomí všech občanů ČSSR. Vznikla přirozeným vývojem, její území tvoří

geomorfologický, ekonomický a komunikační celek" a dále požadovali obnovu Moravy v

souvislosti s očekávaným federativním uspořádáním československé­ho státu.

Svobodné slovo ze dne 3. 4. 1968, str. 1.

Dne 4. dubna 1968 vystoupili v denním tisku s prohlášením brněnští spisovatelé, mimo jiné

Oldřich Mikulášek, Alena Bernášková, Jan Skácel, Josef V. Pleva, Zdeněk Pluhař, Jan Trefulka,

Jaromír Tomeček a jiní, ve kterém protestovali proti diskriminaci Moravy a vyslovili názor, že

náprava by se dala zjednat "návratem k zemskému zřízení, v jehož rámci by se lépe rozvíjely

skutečné potřeby kulturní a ekonomické oblasti v samosprávné Moravě, kterou Morava po dlouhá

staletí měla“.

Svobodné slovo ze dne 4. 4. 1968, strana 3.

"Neuvěřitelná centralistická tendence Prahy, jakýsi, morbus pragensis, hrozí beztoho vyústit v ten

stav, že se za pár roků nebude obyvatel Moravy nebo Slezska cítit Čechem, nýbrž Moravanem

nebo Slezanem."

Svobodné slovo ze dne 31. 7. 1968, strana 3. Kubeš Vladimír: K státosprávnímu

uspořádání…

"Na Moravě nevzniklo zemské zřízení až za první republiky. Je to stará instituce. Její tradice přešla

do přemyslovského státu… Zemské zřízení na Moravě nikdy neznalo separatismus… Moravské

zřízení přežilo zlé doby. Ale jako bylo vždy protiváhou proti nezdravému či jednostrannému

centralismu pražskému, bylo i typickou protiváhou proti centralismu vídeňskému. Dnes v

československém rozvlněném prostředí – by měla být Morava vyrovnávajícím činitelem.

Soudím,že jestliže bude státní otázka položena na dvě závaží – Praha a Bratislava, nebude to

šťastné“.

Rovnost, dne 13. 4. 1968, historik prof. Dr. Macůrek v besedě "Nad mapou Moravy a

Slezska".

"Vláda ČSR, byro ÚV KSČ i předsednictvo ČNR se přiklonilo k návrhu neměnit dosavadní

organizační strukturu národních výborů v ČR s tím, že v řadě otázek bude nutno návrh dopracovat.

Tím bylo vysloveno také stanovisko k návrhům na postavení Moravy a Slezska v rámci ČSSR,

připraveným v roce 1968." Řekl místopředseda vlády České socialistické republiky Ladislav

Adamec.

Rovnost dne 6. 11. 1969, strana 4.

"Již delší dobu můžeme pozorovat podivuhodný fakt, jak se z masových médií zdejších i

zahraničních, vytrácí historický a kulturně svébytný pojem Moravy. Morava se ze současných

slovníků jednoduše škrtá, nanejvýš se připouští ve formě pěveckého sdružení /Moravan/ nebo

hudebních souborů /Moravanka, Moravěnka/. Občas se můžeme ve sportovní rubrice brněnských

mutací deníků Práce, Lidová demokracie atd. dočíst o tom, že moravské kluby slavně zvítězily.

A dost!

Zdeněk Rotrekl, Existence Moravy ve střední Evropě, Střední Evropa, číslo 1/88, samizdat.

"… vždycky jsem cítil ponížení, že musím do nějakých obskurních rubrik psát: národnost česká,

když jsem Moravan, ne Čech… Moje vlast je Morava a žádné Čechy, a už vůbec ne infámní,

hrůzné, bohorouhačské Česko, ten obludný výplod našeho zdivočelého, prohnilého, nekonečně

zkorumpovaného, nestoudného, každou sebemenší hodnotu okamžitě špinícího, rozkládajícího a

relativizujícího liberalismu.

Jiří Kuběna, moravský básník, Vyznání moravské, Střední Evropa, č. 2/88, samizdat.

My občané Moravskoslezské země, shromáždění dne 1.dubna 1990 v Kroměříži na Manifestaci

„Moravskoslezská neděle“, uvědomujíce si svou zodpovědnost před tisíciletými dějinami této

země, cítíce se zavázáni odkazem svých otců a odpovědni svým synům a dcerám, vycházejíce z

Deklarace lidských práv se usnášíme:

1.Požadujeme rehabilitaci samosprávy země Moravskoslezské, zrušené komunistickým vedením

státu k 1. lednu 1949.

2.Požadujeme nové státoprávní uspořádání, v němž by země Moravskoslezská měla rovnoprávné

samosprávné a samofinancující postavení v rámci ČSFR.

3.Za optimální považujeme řešení vnitřní struktury státu na spolkovém principu, jak je tomu ve

vyspělých demokratických zemích…

4.Požadujeme rozvíjení staromoravských, rostislavovských a cyrilometodějských tradic jako

základnu moravské identity…

Moravskoslezská deklarace, Kroměříž dne 1. dubna 1990. Poz. Deklaraci na náměstí v

Kroměříži přečetl Ing. Jiří Drápela, člen vedení Společnosti pro Moravu a Slezsko v Brně.

Téhož dne bylo v Kroměříži vyhlášeno ustavení Hnutí samosprávné demokracie –

Společnosti pro Moravu a Slezsko (HSD – SMS). Předsedou byl zvolen charismatický

Moravan Doc.. PhDr. Boleslav, Bárta, CSc.

"Nepochybně legitimní byl moravskými voliči podpořený požadavek Hnutí za samosprávnou

demokracii – Společnosti za Moravu a Slezsko na znovuobnovení samosprávných vý­sad,

uloupených komunisty a nastolení zemského územně správního uspořádání, které s úspěchem

fungovalo už za první republiky a na jehož nedostatky si nemohou stěžovat ani v sousedním

Rakousku a Německu. K prvním reakcím patřilo v lednu 1990 vcelku pochopitelné: Počkejte,

nejdřív se vypořádáme s bolševikem a pak přijde i na územně správní uspořádání. Měsíce plynuly,

bolševik měl o 700 tisíc členů méně a z odpovědí vládních a hradních politiků byla stále cítit

unuděná arogance, že už je zase ti Moravané něčím obtěžují, což brzy přešlo i na stránky

centrálního tisku. Ono ani tak nejde o to přijmout beze zbytku všechny moravské návrhy, ale je

nezbytně nutné o nich přinejmenším diskutovat, neboť jsou zaštítěny hlasy více než 1 milionu

voličů a nikoliv je arogantně smést ze stolu“.

Bohumil Pečinka, Tož co Moravo, Studentské listy, číslo 15/1990.

Zrušení zemského zřízení poškodilo zemi Českou i Moravskoslezskou. Plná rehabilitace zemského

zřízení na základě samosprávného principu bude definitivně řešena novou ústavou České

republiky. Ještě předtím bude možné a nutné přijmout ústavní zákony, které budou definitivní

řešení předjímat. Proto si právo rozhodovat o těchto otázkách vyhrazuje Česká národní rada a

vyzývá Vládu České republiky k aktivní součinnosti.

Závěrečná část projevu předsedy vlády ČR Petra Pitharta na schůzi ČNR dne 3. 7. 1990.

Dne 9. května 1990 přijalo Federální shromáždění ČSFR usnesení, v němž bylo zrušení země

Moravskoslezské označeno za nespravedlivý akt v rozporu s principy demokracie a

samosprávy. Obdobné usnesení o pár dní později přijala i ČNR.

V roce 1991 proběhlo v ČSFR sčítání lidu, domů a bytů. K moravské národnosti se přihlásilo 1

milion a 362 313 (13,2%) občanů ČSFR, ke slezské národnosti se přihlásilo 44 446 (0,4%)

občanů. Moravská ani slezská národnost nebyla ve sčítacích arších předtištěna, ale přesto byla

samotnými občany dopsána.

Dne 14. září 1992 byl v Brně založen Moravský národní kongres (MNK), který sdružuje v

ideovém a kulturním společenství občany Moravy, Slezska i Čech, jakož i zájemce z ciziny, bez

rozdílu politické příslušnosti nebo náboženského vyznání, kteří se hlásí k moravské národnosti a

nebo s ní sympatizují a kteří mají rádi nejen historii Moravy a Moravanů, ale prosazují i moravské

duchovní obrození v nejširším slova smyslu. Od roku 1994 vydává MNK Moravské historické

sborníky – Ročenky MNK. Doposud jich vydal šest, což představuje cca 4000 stran informací o

historii Moravy, Slezska i Čech a střední Evropy.

"Při podrobnějším studiu údajů uvedených ve statistických ročenkách a přepočtu na jednoho

obyvatele lze zjistit, že na přímých investicích byla Země Moravskoslezská od roku 1968 do roku

1989 okradena o více než 80 mld Kč, ze kterých zhruba rovným dílem byly posilovány investice

na Slovensku a v Čechách. Údaje byly shromážděny koncem roku 1992 jako podklad pro zásady

regionální politiky vlády ČR. Na základě těchto podkladů vláda zatím nepřijala žádná opatření."

Miloš Skočovský, Morava ve státním rozpočtu ČR na rok 1994, MHS Ročenka MNK, Brno

l995.

" My členové Moravskoslezské akademie pro vzdělání, vědu a umění a její příznivci se

dovoláváme zákona č. 198/1993/Sb. O protiprávnosti komunistického režimu a žádáme Úřad pro

dokumentaci a vyšetřování zločinů komunistického režimu, aby prozkoumal demokratičnost a

právoplatnost aktu zrušení zemského uspořádání, konkrétně zrušení Moravskoslezské země i

České země, které nastalo zavedením krajského zřízení k 1.1.1949 v době poúnorového totalitního

režimu zákonem č.280/488. Podle citovaného zákona č.198/1993/Sb. Šlo zcela evidentně o akt

nedemokratický a protiprávní, spadající do kategorie programového ničení tradičních regionálních

hodnot evropské civilizace.

Prohlášení Moravskoslezské akademie pro vědu, kulturu… v Brně dne 25. září 1995.

Dne 22. prosince 1995 založilo 16 členů Moravského národního kongresu křesťanské Společenství

Moravských rytířů sv. Rostislava. Do čela SMR sv. R byl zvolen významný moravský historik pan

Doc. PhDr. Lubomír, Emil, Vilém Havlík, DrSc, Eq.M., který se stal prvním Mistrem SMR sv. R.

Za svůj cíl si SMR sv. Rostislava stanovilo podporovat všestranný rozvoj kultury, vědy a obecné

vzdělanosti, upevňování vlasteneckého vědomí Moravanů a péči o duchovní a hmotné dědictví

Moravy, jeho uchování a rozvíjení pro budoucí generace, jakož i šíření kultu svého patrona

svatého Rostislava krále Moravanů.

V roce 2002 se Společenství Moravských rytířů sv. Rostislava transformovalo v novodobý rytířský

řád, který přijal název Královský řád Moravských rytířů sv. Rostislava a Kolumbana. Patronem a

severénem a zároveň Velmistrem nového řádu se stal JKV princ Michael Jakub Alexandr Stewart,

7. hrabě z Albany, hlava dynastie Stewartů, de jure následník skotského trůnu. Mimo širokou

osvětovou činnost se členové řádu věnují realizaci soch moravských patronů a panovníků. Do

konce roku 2015 ve spolupráci s řadou institucí realizovali dvě sochy sv. Rostislava na

velkomoravském hradišti Pohansko u Břeclavi a na Hradišti sv. Hypolita ve Znojmě. Ve Křtinách

u Brna ve spolupráci s Mendelovou univerzitou, obcí Křtiny a místním farním úřadem realizovali

sousoší sv. Cyrila a Metoděje. V Hluku na jihovýchodní Moravě realizovali sochu moravského

krále Svatopluka I. Velikého a v Tasově u Velkého Meziříčí sochu Tasa III., zakladatele Tasova.

V roce 2015 uspořádal spolek Moravská národní obec, pod záštitou jihomoravského hejtmana

JUDr. Michala Haška již X. Den za Moravu v Brně. V tomto roce rovněž inicioval vyvěšení

moravského zemského praporu na obecních a městských úřadech v den státního svátku 5.

července – památky moravských zemských patronů, a také spolupatronů Evropy sv. Cyrila a

Metoděje. V tomto roce více jak 1100 obcí vyvěsilo moravský prapor. Některé obce vyvěsily i

markrabskou standartu.

Vážení čtenáři, ze všeho výše uvedeného vyplývá, že Moravané nevymřeli, že stále žijí a hlásí se o

obnovení svých starodávných práv na zemskou samosprávu a o uznání své moravské národnosti.

V letošním roce dne 6. ledna 2016 vydal MNK prohlášení k senátorům a poslancům Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, ve kterém je vyzývá k zákonnému uznání moravské

národnosti v České republice. Uvidíme, zda se mezi nimi najde jeden odvážný, který přiložený

návrh novely zákona o národnostech tzv. zvedne a podá ho k projednání v Parlamentu ČR. Věřím,

že zanedlouho přijde doba, kdy každý Moravan a Moravanka budou hrdí na svůj původ, na svou

rodnou Moravu a že slovo Moravista, dnes chápané pejorativně (odvozené od Bohemista,

Germanista, Polonista, atd.) bude známo jako synonymum moravského vlastence a patriota.