Jak jsme se stali kolonií.

Pod názvem „Jak jsme se stali kolonií“ vydalo v roce 2015 nakladatelství Rybka Publishers knihu

mladé renomované ekonomky Doc. Ing. Ilony Švihlíkové, která je absolventkou Vysoké školy

ekonomické v Praze, kde vystudovala obor mezinárodní obchod a komerční jazyky. V roce 2010

byla vydána její první práce na téma „Globalizace a krize“ a v roce 2014 ji vyšla další kniha

nesoucí název „Přelom – od Velké recese k Velké transformaci“. Ing. Švihlíková rovněž publikuje

v masmédiích, např. v Britských listech, v Deníku Referendum a vystupuje v Českém rozhlasu i v

televizních debatách. Patří mezi mladou generaci intelektuálů, kteří zdůrazňují sociální soudržnost

společnosti. V současnosti působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde

vede katedru politických a společenských věd a ekonomie.

Ve své nové knize „Jak jsem se stali kolonií“ autorka popisuje dobu, kterou prošla Česká republika

od počátku sametové revoluce až po dnešek, analyzuje její průběh i současný neutěšený stav a

podává návrhy jak danou situaci změnit ve prospěch České republiky. Kniha je napsána čtivým

srozumitelným jazykem, takže je pochopitelná i pro ekonomického laika.

Na úvod knihy autorka hodnotí centrálně plánovanou ekonomiku a specifika československého

státního socialismu a konstatuje, že Československo bylo na počátku transformace ve srovnání s

ostatními zeměmi východního bloku ve velmi dobré ekonomické pozici. Bohužel tento náskok byl

v mnoha případech nevyužit, nebo doslova promrhán.

Dále autorka konstatuje, že přestože centrálně plánované hospodářství selhávalo ve zvyšování

úrovně svých obyvatel, tak kladlo důraz na potírání nerovností a sociální zajištění. Podpora rodin s

dětmi byla v Československu na vysoké úrovni – od novomanželských půjček, mateřské dovolené

až po vybudování rozsáhlé infrastruktury jeslí a školek. Pozitivem bylo sociální pojištění,

bezplatné lékařské ošetření i léky, pobyty v lázních, celková péče o matky a děti, bezplatné

školství, starobní důchody i důchody pro invalidní občany. Na konci osmdesátých let téměř dvě

třetiny obyvatel Československa žily v domech a v bytech postavených pro roce 1948 a

československé družstevní zemědělství zajišťovalo potravinovou soběstačnost státu.

V roce 1990 byl HDP (hrubý domácí produkt) v Československu na hlavu na úrovni 52 % průměru

EHS (Evropského hospodářského společenství), což byl výsledek daleko lepší než v Polsku či v

Maďarsku. Přesto jsme ho nedokázali využít a náskok udržet. Příčinu tohoto stavu autorka vidí v

použití tzv. Washingtonského konsenzu, jehož prvky se staly vodítkem pro transformaci

ekonomiky většiny zemí východního bloku, tedy i Československa.

Washingtonský konsenzus byl vypracován již v roce 1989 americkým ministerstvem financí,

Mezinárodním měnovým fondem a skupinou Světové banky a vyzkoušen byl na některých

latinskoamerických zemích, které se v osmdesátých letech dostaly do dluhové krize.

Washingtonský konsenzus sestává z deseti navzájem propojených bodů, jejichž společným

jmenovatelem je víra, že trh je ten nejlepší samoregulující mechanismus, a že role státu má být

umenšená. Autorka konstatuje, že Washingtonský konsenzus je esencí neoliberálních politik

současného kapitalismu a dnes patří mezi „téměř“ neslušná slova. Rovněž konstatuje, že rozpad

východního bloku přišel pro Západ právě včas, neboť bez přehánění lze konstatovat, že

představoval záchranu jak ideologickou, tak i ekonomickou, a tu především.

Cituji: „Pád a následná transformace východního bloku měla nesmírný ekonomický význam. Další

expanze globálního kapitalismu znamenala nová odbytiště, což přišlo zoufale přesyceným

západním trhům velice vhod. Západní firmy se mohly zbavovat zboží, které sice nebylo kvalitní,

ale na Východě bylo nadšeně vítáno. Ještě významnějším faktorem byla možnost levnější výroby v

geograficky malých vzdálenostech. Kombinace levné pracovní síly, podhodnoceného kurzu, tlaku

na vlády na nižší daně, investiční pobídky apod., se jako bumerang vrátila na západ ve formě

„argumentu“ proti levicověji zaměřené hospodářské politice. Země východního bloku tak mimo

jiné posloužily jako další argument pro „flexibilizaci“ pracovních sil na Západě“. Autorka rovněž

konstatuje, že představa, že západní firmy (nám) chtěly „pomoci“, je stejně naivní jako směšná.

V další části knihy se autorka zabývá ekonomickou transformací v České republice a nepovedenou

privatizací, která usnadnila nástup nadnárodních korporací. Konstatuje, že prosazení

Washingtonského konsenzu spolu s požadavkem rychlého provedení reforem a odmítnutím tzv.

„třetích cest“ (kapitalismus kolektivní – Japonsko, státní – Čína, specifický pro danou zemi –

Jugoslávie, zaměstnanecké participace = převzetí zaměstnanci – Slovinsko) bylo motivováno

politicky a nikoliv ekonomicky. Cílem bylo upevnění pozice reformátorů, většinou řízených ze

zahraničí a zároveň ustavení nové „elity“, která bude transformační proces podporovat a oponovat

jeho případným úpravám.

Cituji: „Kuponová privatizace, která pocházela z dílny ODS, kde hlavní roli hrála dvojice Klaus –

Ježek proběhla ve dvou vlnách. Občané dostali možnost stát se tzv. DIKy (držiteli investičních

kuponů). První vlny privatizace se zúčastnilo 77 % a ve druhé vlně 74 % obyvatelstva“.

Následně se vyrojily investiční fondy, které během několika let vykoupily akcie od malých

vlastníků a poté došlo ke koncentraci kapitálu mezi několik bank, pojišťovnu a asi čtrnáct

investičních společností.

Dále autorka uvádí: „Vláda České republiky v čele s Václavem Klausem dostávala zpočátku od

MMF výborné známky díky své politice rychlé privatizace, ovšem transformační proces v jejím

podání vedl nakonec k tomu, že HDP na konci devadesátých let byl nižší než v roce 1989“. Stali

jsme se zemí, kde se testovaly účinky receptů tržního fundamentalismu, navíc podpořeného

masivními devalvacemi koruny. Postupně se Česká republika stala cílem přílivu zahraničního

kapitálu a následným působením zahraničních korporací došlo a stále dochází k masivnímu odlivu

zisků, což nás klade do role kolonie jako takové.

V další části své knihy autorka nastiňuje východiska, kterými by se ekonomika a diplomacie naší

republiky měla ubírat. V prvé řadě je nutné, aby Česká republika hledala nové obchodní partnery,

aby nebyla závislá na 2 – 3 zemích EU.

Na mezinárodním poli musíme prosazovat dodržování mezinárodního práva a mírového řešení

případných konfliktů.

Rovněž doporučuje zapojení naší země do spolupráce se zeměmi uskupení BRICS, které začínají

vytvářet vlastní instituce, neboť zjišťují, že kapitálové toky, ratingové agentury, organizace jako

MMF, Světová banka a další instituce, rozhodně neslouží jejich potřebám.

Také doporučuje odmítnout zatahování našeho státu do válečných, ideových a podobných koalic, z

nichž nebudeme mít žádný prospěch.

Motem naší diplomacie musí být politika přátelství všemi směry, rozvíjení kulturní diplomacie a

prioritní prosazování vlastních zájmů.

To ovšem předpokládá , že politická elita nebude servilní k žádné velmoci či politickému

uskupení.

Zásadně doporučuje definovat národní zájem a vypracovat vlastní vizi vývoje a rozvoje republiky,

stanovit si jasné priority, včetně stanovení časového rámce, zdrojů a cílových oblasti.

Dále doporučuje vytvořit systém stabilizačních faktorů, které budou zabraňovat zhroucení

systému a naopak budou zvyšovat jeho odolnost. Tuto funkci může plnit sociální stát a rozvoj

lokální ekonomiky, včetně podpory zemědělskému sektoru, aby byla v co největší míře zajištěna

potravinová soběstačnost státu. Rozvoj zemědělství je úzce spjat nejen s lokální ekonomikou, ale

také s družstevním hnutím. Zde autorka jasně říká, že „proti koncentrovaným řetězcům musí stát

soustředěná síla v podobě organizovaných prvovýrobců“. „Národní obchodní řetězec, jak o něm

uvažuje prezident Miloš Zeman, je dobrou myšlenkou, a snad by bylo možné k tomuto účelu

využít domácí řetězec COOP“.

Za tím účelem doporučuje vytvoření Suverénního státního (rezervního) fondu, kde by se

shromažďovaly zisky ze státem vlastněných či ovládaných firem. Fond by zaručoval, že tyto

prostředky „nezmizí“ (tak jako bývalý Důchodový fond), ale že budou určeny pro budoucí rozvoj

státu. Dále doporučuje zavedení sektorové daně (např. daně z finančních transakcí, zdanění církví,

především formou daně z převodu majetku, apod.).

Vzhledem k tomu, že finanční sektor je v rukou zahraničních subjektů, tak autorka doporučuje

vytvořit legislativní prostor pro Etickou banku, či pro Bezúročnou banku.

V této souvislosti navrhuje vytvořit (po vzoru německých Landesbanken – zemských bank)

krajské banky, což by vedlo k posílení role regionů (zde se nabízí oprášit myšlenku obnovy

zemského uspořádání státu, jako nejlevnějšího způsobu řízení veřejné správy), atd., atd.

Práci Doc. Ing. Ilony Švihlíkové „Jak jsme se stali kolonií“, lze jenom doporučit, neboť přináší

přehlednou ekonomickou analýzu uběhlých dvaceti pěti let v České republice a zároveň nastiňuje

celou řadu možných přístupů pro budoucnost, jak dosavadní situaci zlepšit, abychom přestali být

kolónií.

Mgr. Petr Michek