Evropská unie a USA již delší dobu, de facto několik roků (jednání o TTIP bylo zahájeno v

červenci roku 2013), více méně v utajení, připravují uzavření obchodní dohody o zóně volného

obchodu, známé jako Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP). Cílem dohody je

plně liberalizovat obchod a investice. Připravovaná zóna volného obchodu by měla být největší na

světě a měla by obsáhnout cca 46 % světového HDP a třetinu světového obchodu. Očekávaný

přínos pro ekonomiky EU je deklarován částkou 3,24 bil. korun. Ale věřte tomu!? Od smlouvy se

očekává, že zároveň nastaví globální standardy. Utajená jednání ovšem vzbuzují podezření

spotřebitelů, odborů i majitelů malých a středních firem, že pravým účelem smlouvy je posílení

vlivu nadnárodních korporací a na druhé straně, že jde o omezení ochranářského vlivu národních

vlád.

V loňském roce (18. dubna 2015) proti jejímu uzavření po celé Evropské unii protestovaly tisíce

občanů, jejichž protesty byly rovněž směřovány proti obdobné dohodě s Kanadou, která je známá

jako CETA (Comprehensive Economic and Trade Agreement), a také proti smlouvě o službách s

USA zvané TiSA (Trade in Services Agreement).

Největší protesty a demonstrace se odehrály v Rakousku a v Německu, o čemž naše média

povětšinou mlčela. O tom, že v Rakousku probíhá aktivita ke sběru podpisů za konání referenda o

vystoupení země z Evropské unie jsme rovněž nebyli informováni. O dopadech finanční krize na

Islandu a o jejím revolučním řešení, jsme rovněž dlouho nesměli nic vědět. Zdá se, že autocenzura

šéfredaktorů zpravodajských médii dosáhla v České republice „normalizační“ kvality

sedmdesátých let 20. století.

Z toho, co je doposud o přípravě obchodní dohody TTIP známo vyplývá, že USA se vůči EU

vehementně snaží prosadit svůj názor, standardy, technologie i hygienické normy platné v USA,

které jsou v celé řadě případů odlišné od norem platných v EU. USA vadí dosavadní princip

ochrany evropského spotřebitele, a tak se jej snaží prostřednictvím jednání změnit.

Například zatímco v Evropské unii musí výrobce chemických látek doložit, že jeho výrobek je

bezpečný a zdravotně nezávadný (a potom ho může uvést na spotřebitelský trh), tak v USA je

tomu naopak. Výrobek je uveden na trh, a pokud někdo dokáže, že je nebezpečný, tak je teprve

stažen. Že tento postup nahrává průmyslové lobby, je nasnadě.

Co se týká oblasti bezpečnosti potravin, tak zde jde opět o střet dvou odlišných přístupů. V USA

není povinnost informovat spotřebitele o jakosti potravin, ale v Evropské unii je tomu naopak. Zde

si spotřebitel může ověřit kvalitu i množství konzervantů a přísad a sám se rozhoduje zda výrobek

koupí či nekoupí. Naopak v USA, jako v jedné z mála zemí, spotřebitel na obalech potravin

nezjistí, zda byly či nebyly vyrobeny z geneticky modifikovaných obilovin či surovin!!!

Snahou navrhovatelů obchodní dohody TTIP i vyjednavačů za EU je vytvoření zóny volného

obchodu. Pokud víme, že ekonomiky USA a EU jsou orientované na export, tak si musíme rovněž

uvědomit, že evropská ekonomika je otevřená a naopak ekonomika USA je protekcionistic­ká, což

znamená, že podporuje a chrání vše americké.

Případným uzavřením dohody o zóně volného obchodu mezi EU a USA bude vázána pouze

federální vláda a nikoliv jednotlivé státy USA, což je pro EU vysoce nevýhodné a prakticky

nepřijatelné. Navíc stále platí americký zákon Buy American Act (Kupuj americké) z roku 1933,

který ukládá státním orgánům dávat přednost tuzemským výrobcům před zahraničními. Rovněž je

známo, že americký Kongres tento zákon odmítl zrušit. Již tento fakt staví EU do role „mladšího

bratra“, a proto je TTIP v současné podobě pro země EU nevýhodná a diskriminační­. Rovněž

panují obavy mezi evropskými firmami, zejména mezi středními a malými, že smlouva TTIP je

vystaví obrovské konkurenci amerických a nadnárodních korporací, které usilují o snížení kvality

spotřebních, ekologických, zdravotních a pracovních standardů, což by způsobilo zahlcení

evropského trhu americkými výrobky.

Rizika přijetí TTIP jsou velká. Nelze vyloučit snahy představitelů korporací na utváření zákonů ve

svůj prospěch. Smlouva má mezinárodním korporacím umožnit vedení žalob na jednotlivé národní

státy, když si usmyslí, že zavedou opatření k ochraně životního prostředí či zdraví svých obyvatel.

(Např. zavedou opatření k omezení kouření viz již běžící žaloba koncernu Philip Morris proti

Uruguayi, kde požadují dvě miliardy dolarů od státu za ušlý zisk!!!).

Ohroženo je zachování spotřebitelských norem majících vliv na zdraví lidí a na ochranu životního

prostředí, s čímž souvisí i požadovaný zákaz dovozu geneticky upravených potravin (GM) do EU,

což se představitelům USA nelíbí. Zde se kompromis bude hledat velmi těžko.

Pokud EU bude přijímat smlouvy a navrhovat směrnice, které neponesou prospěch jejím

obyvatelům, tak dříve či později bude projekt sjednocené demokratické Evropy ztracen. Ostatně

brexit a vůle většiny obyvatel Velké Británie po odchodu z EU je toho jen důsledkem. EU by měla

změnit svoji politiku, kterou preferuje zájmy nadnárodních korporací, které ovládají

prostřednictvím svých lobbistů bruselský úřednický aparát, a měla by se vrátit na začátek svého

vzniku a znovu by měla definovat své základní kameny, to znamená dobrovolnost, spravedlnost a

legitimitu, získanou souhlasem většiny občanů v jednotlivých zemích EU.

Česká republika by neměla bezhlavě přijímat výmysly a mnohdy absurdní nařízení Evropské

komise a její představitelé by se měli raději držet zásady „důvěřuj, ale prověřuj“, neboť vše co

přichází z Bruselu nemusí být vždy přínosem pro Českou republiku a její obyvatele (viz nařízení o

zákazu klasických žárovek, zákaz používání názvu pomazánkové máslo apod.) Proto je nutné, aby

naši občané a také poslanci Evropského parlamentu byli spolehlivě informováni o možných

negativních důsledcích obchodní dohody TTIP na evropského spotřebitele a jako takovou ji

odmítli přijmout a schválit.

A jedno doporučení na závěr. Ve svém vlastním zájmu by se ČR měla zapojit do projektu Asijské

investiční a infrastrukturální banky (AIIB), (bez ohledu na to, co tomu budou říkat USA), což

mimochodem udělala již řada západoevropských zemí, včetně Velké Británie, která souvisí s

oživením Hedvábné stezky a měla by zintenzivnit spolupráci na rozvojovém programu se zeměmi

BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika), které zahrnují 43 % současné světové

populace a vytváří 23 % světového HDP. Z obchodu se zeměmi sdruženými v BRICS může Česká

republika jen profitovat!

Mgr. Petr Michek