Málokdo z vedení Evropské unie očekával, že tzv. „brexit“ bude hlasováním britských občanů

uveden v život. Někteří britští politici slaví, někteří i pláčou, a další začínají teprve nyní zjišťovat

co svým hlasováním způsobili.

Konzervativní strana je rozpolcena, premiér D. Cameron ohlásil rezignaci na svou funkci,

labouristé podali návrh na vyslovení nedůvěry svému předsedovi J. Corbynovi a proevropský

Londýn vyzývá peticí londýnského primátora Sadika Khana , aby „vyhlásil nezávislost Londýna a

jeho kandidaturu na členství v Evropské unii“.

Samotný Khan následně vydal prohlášení, ve kterém vedení státu žádá, aby při „brexitových“

rozhovorech měl Londýn své zástupce, podobně jako je budou mít Skotsko, Wales a Severní Irsko,

protože za klíčové považuje zachování členství Velké Británie ve společném trhu.

Skotská premiérka Nicola Sturgeonová prohlásila, že hlasování o setrvání Velké Británie v

Evropské unii jasně ukázalo, že občané Skotska (63 % hlasů pro setrvání v EU) spatřují

budoucnost své země v členství v Evropské unii, a proto hlasitě zauvažovala o vypsání nového

referenda o vystoupení Skotska ze svazku s Velkou Británií.

Podobné hlasy zazněly i v Severním Irsku, kde hlasovalo 56 % voličů pro setrvání v EU, a kde

uvažují o právu na vypsání referenda o budoucnosti severní části irského ostrova. Panuje zde

obava, že brexit oživí snahu místních katolíků o připojení Severního Irska k sousední Irské

republice.

Po referendu o setrvání v Evropské unii volají také ve Francii (M. Le Penová, předsedkyně

francouzské Národní fronty), v Nizozemském království (Geet Wilders, vůdce nizozemské

pravice), na Slovensku (M. Kotleba, předseda LSNS). Hlasy po referendu se prý jednotlivě

objevují v Itálii, ve Švédsku a dokonce i v Texasu, kde šéf Texaského nacionalistic­kého hnutí

(TNM) Daniel Miller volá po „texitu“. Stoupenci samostatnosti Texasu poukazují na skutečnost,

že Texas byl v letech 1836 – 1846 nezávislým státem a fakticky byl USA anektován.

V České republice premiér B. Sobotka varuje před hlasy volajícími po „czexitu“ po vystoupení

České republiky z EU. Patrně tak reagoval na slova předsedy Svobodných Petra Macha, který

prohlásil:“ Bude mi ctí, když odteď povedu kampaň za czexit“.

Tomio Okamura vidí výsledek brexitu jako silný úder bruselské byrokracii a dvojici Merkelová,

Junckner, kterým dává za vinu, že svojí politickou podporou muslimské kolonizaci Evropy,

vyštvali Brity z Evropské unie.

Bývalý londýnský starosta Boris Johnson po zveřejnění výsledků britského referenda prohlásil:

„Lidé se vyslovili pro demokracii v Británii i v Evropě. Spojené království nemá zájem, aby se

stalo součástí systému federální vlády s centrem v Bruselu. Britové v hlasování rozhodli o tom, že

převezmou kontrolu nad svou zemí zpět od EU, jejíž systém je příliš neprůhledný. Británie teď

může nalézt své místo v Evropě, které přísluší páté nejsilnější ekonomice. Země má nyní skvělou

možnost schvalovat zákony a rozhodovat o daních v souladu s vlastními potřebami“.

Druhou stranou referenda o vystoupení z EU je skutečnost, že britská libra dnes strmě padá, klesla

cena akcií i ropy a zlato dále podražilo. Své hlasy pro brexit dali především lidé z venkova, kterých

se politika EU nejvíce dotkla. Odmítli tak politiku bruselského politického monstra, které svými

mnohdy zbytečnými nařízeními, absurdními regulacemi a směrnicemi znepříjemňuje život občanů

členských států. Nejvíce to je vidět u britských rybářů, kteří díky bruselským kvótám přišli o

živobytí, zatímco jejich loviště zaujali rybáři z jiných zemí EU. Nikdo jim nevymluví, že to nebyl

řízený lobing ve prospěch předem určených firem a států.

Podobně je to v řadě odvětví i u nás. Česká republika, která byla v minulosti soběstačná ve většině

potravin, a které v mnoha případech i vyvážela, doplatila na bruselské kvóty. Kdysi jsme byli

cukrovarnickou velmocí a cukr jsme vyváželi, dnes je tomu naopak. Ve velkém dovážíme vepřové

i drůbeží maso, vejce i mléčné výrobky, zeleninu i brambory. Bruselem nařízené obchodní sankce

vůči Ruské federaci po připojení Krymu poškozují export nejen České republiky, ale celé EU.

Po „sametové revoluci“ jsme očekávali, že vše špatné bude napraveno a dobré bude rozvíjeno a

navážeme tak na prvorepublikovou ČSR, která ve své době byla centrem evropské demokracie a

hospodářské stability.

Bohužel se toho nepodařilo dosáhnout. Místo abychom obnovili osvědčený model zemského

uspořádání a řízení státu, tak jsme se opět vrátili ke komunisty zavedené krajské samosprávě.

Dnešní kraje jsou svojí rozlohou, daňovou výtěžností i počtem obyvatel nevyvážené a svým

počtem 14 samospráv představují příliš velký a drahý luxus pro tak malou zemi jakou je Česká

republika.

V zemích našich sousedů – v Rakousku, Německu a Švýcarsku mají po staletí zavedený osvědčený

systém spolkových samosprávných zemí. Zatímco u nás totalitní režim zemskou samosprávu zrušil

k 31. 12. 1948, tak oni své zemské zřízení vypilovali k dokonalosti. Dnes na jednoho zaměstnance

veřejného sektoru v Rakousku připadá 17,4 obyvatele, v Německu je to 17,8 obyvatele a ve

Švýcarsku je to dokonce 25,3 obyvatel. Zatímco v České republice jeden zaměstnanec veřejného

sektoru připadá pouze na 9,1 obyvatel, z čehož jasně vyplývá, že zemská samospráva je daleko

efektivnější a levnější než uspořádání krajské!

Přitom už od roku 1968 a následně od roku 1989 obyvatelé Moravy a Moravského Slezska

požadovali obnovení zemské samosprávy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Bohužel jejich hlasy

zůstaly dodnes nevyslyšeny. Praha na požadavky Moravy a Slezska nechce slyšet. To raději bude

zbytečně utrácet miliardy za krajskou samosprávu, než aby obnovila historické zemské uspořádání

státu, které je v podstatě daleko ekonomičtější než stávající krajské.

Z Prahy je nám vnucován jednoslovný název České republiky – Česko a dnes již i Czechia, i když

tyto názvy prezentují pouze západní polovinu České republiky. I když součástí Ústavy České

republiky je i Listina základních práv a svobod, nejsou tato práva a svobody v ČR dodržována.

Moravané dodnes nejsou uznáni Českou republikou jako národní společenství ani jako národnost.

Přitom článek 3. odstavec 2. Listiny základních práv a svobod jasně říká: „Každý má právo

svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování

a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování“.

V loňském roce podal Moravský národní kongres prostřednictvím ministra Jiřího Dienstbiera

vládě ČR podnět na novelizaci zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních

menšin, kde by Moravané byli spolu s Čechy uznání jako národ. Pan ministr prostřednictvím své­ho

tajemníka poděkoval a nic se nestalo. Pouze autorům novely zákona popřál v jejich snažení mnoho

úspěchů. Se stejnou novelou zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních men­šin

se Moravský národní kongres počátkem letošního roku obrátil na 200 poslanců Poslanecké

sněmovny a na 81 senátorů Senátu Parlamentu ČR. Z 281 oslovených politiků se ozval pouze

jediný poslanec. Jinak je ticho po pěšině. I ti poslanci a senátoři, kteří slíbili při osobním jednání,

že vypracovaný návrh novely zákona o národnostech podají, tak mlčí a nic pro Moravany

neučinili. Raději pobírají tučné diety, voličům slíbí vše, ale pro uznání moravské národnosti

neudělali nic. Tak k čemu jsou nám takoví poslanci a senátoři, když se stydí za svoji zem a národ.

Že vám to něco připomíná? Že Praha jedná podobně jako Brusel? To se potom nelze divit, když

dnes už je slyšet, že za RakouskoUherska měla Morava se Slezskem větší samosprávu než dnes.

A po „brexitu“ dnes na Moravě zaznívají požadavky po „morexitu“, ale od Prahy. A nelze se

divit!!! Vždyť o emancipaci regionů, které se historicky dostaly do vlivu regionů sousedních píše i

Jan Keller, europoslanec za ČSSD, ve svém článku „Napodobíme Brity? (viz Právo, 1. 7. 2016).

Mgr. Petr Michek